Reakce na recenzi:

Martin H - @ 26.05.2016

V době mého dospívání a prvního koketování s rockovou hudbou se ke mně muselo dříve či později dostat jméno Pink Floyd. Nejdříve jako záhadný název bez hlubšího významu, později i jako jedna z nejzajímavějších hudebních skupin minulého století. Dodnes si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem poprvé slyšel svou první desku od těchto tvůrců.

Tím prvním albem, jež mě přivedlo k dalšímu zájmu o tuto skupinu, byla deska A Momentary Lapse of Reason z roku 1987, první bez Rogera Waterse. Tehdy se mi hudba předkládaná na albu líbila stejně jako dívka, s níž po boku jsem tuto desku poprvé slyšel. Dívku dávno odvál čas, avšak deska zůstala. A i když nekritický obdiv k ní už je také pryč, pořád se jedná o jedno z mých nejmilejších hudebních setkání.

Ještě než začne klouzat člun po vodní hladině, aby doplul až k úvodní instrumentálce Signs of life, pokochám se obalem, který řadím osobně k jedněm z nejkrásnějších a nejtajemnějších, jaké znám. Vždy mě fascinovalo to množství postelí na mořském pobřeží a probouzelo ve mně různé nezodpovězené otázky. Kde se vzaly a kdo je tam umístil? Byl to ten zamyšlený muž sedící na jedné z postelí? A na co opodál čeká pětice psů? A dokáže na tyto záhady odpovědět náladotvorná kytara Davida Gilmoura?

Bohužel, obal je pro mě pořád stejnou záhadou jako před lety. Ale pojďme k hudbě. Celé album je především o Gilmourovi a jeho kytaře, zbytek Pink Floyd jako by zde byl pouze do počtu. Není se čemu divit, pod všemi kompozicemi je uvedeno jméno fenomenálního kytaristy, až se vkrádá otázka, zda tento materiál nebyl spíše připravován pro jeho sólové album. Každopádně ty písničky nejsou vůbec špatné a celá první strana mě velice baví, především Learning to fly a On the turning away patří k mým posluchačským trvalkám, které mě vždy dokážou potěšit a zvednout náladu. Druhá strana desky mě přijde zbytečně komplikovaná, ty krátké skladbičky Round and round, A new machine Part 1 a A new machine Part 2 bych klidně oželel. Ještě že tu máme nádhernou skladbu Terminal frost s vynikajícím saxofonem a závěrečnou Sorrow vyšperkovanou úžasným kytarovým sólem z rodu těch nesmrtelných.

Co dodat na závěr. Dřív bych album A Momentary Lapse of Reason hodnotil jako to nejlepší, po mnoha posleších a posleších mnoha jiných alb dávám Davidovi a spol. 3,5*.