horyna - @ 27.12.2018 | #

Doba vánoční je pro většinu z nás spjata s klidem, mírem, štěstím, pohodou, strojením stromečku, vůní cukroví i radostí zejména našich ratolestí nad rozbalováním dárků. Speciální doba si u některých z nás posedlých muzikou žádá i "speciální" výběr repertoáru. Já osobně téměř vždy volím pouze muziku srdci dobře známou a vybírám si od různých interpretů ty nejoblíbenější nahrávky. Nebo ty, na které mám největší chuť a zároveň vím, že mi přinesou vysoký stupeň uspokojení.

Zrovna včera jsem mezi klíčové záležitosti od Yes, Opeth, King Crimson, Tangent i třeba Joe Satrianiho vklínil tento monumentální hudební artefakt. Divíte se oné charakteristice, kterou jsem toto pro mne jedno z nejlepších děl milovaných Pink Floyd i domácí fonotéky očastoval? Nazval jsem ho tak proto, jelikož přesně takto jej vnímám a prožívám. Tuším, že jsem na té početně daleko slabší straně barikády, která toto spíše "sólové dílko páně Gilmoura" toliko velebí. Ale nemůžu si pomoci, cítím k němu velikánskou lásku a úctu. Společně s u mě vrcholným Divison Bell jej stavím na stejnou úroveň jako zlatý floydovský trojlístek z let 1973, 75 a 77 a i těsně vedle nepřekonatelného The Wall.

Ať se snažím sebevíc, při žádné jeho ochutnávce (a že jich už za ta léta bylo nespočet) tu nenacházím ani jediné slabší místečko. Zajímavým obalem počínaje, interesantními písněmi, dramaturgií alba i zvukem z dílny Boba Ezrina konče je tohle výtvor vysoustružený přesně podle mých měřítek. Ještě malinko k jeho zvuku. Ač divák snadno rozpozná, ve které době byl vytvořen, nemůže namítat, že by se jí snad nějakým způsobem zpronevěřil nebo dokonce podlézal. Tento společně s Final Cut jediný výtvor Pink Floyd v osmé dekádě je ošetřen tak pečlivě a s grácií, že by neměl fanouškovi kapely při vzpomínce na ono pro progresivní muziku neblahé období přivodit byť jen nepatrný trpký úsměv ve tváři (pro někoho snad jen zvuk bicích, ale třeba i ten mě tu fascinuje).

Celistvý komplet desítky stěžejních songů nehodlám jednotlivě rozebírat, jelikož mi to v tuto chvíli přijde naprosto zbytečné. Strana A obsahuje převážně skladby doprovázené Gilmourovým vznešeným a citově tolik nabitým vokálem, mou jedničkou je zde snad pokaždé temná The Dogs of War (i když miluji naprosto všechny). Na B-straně jsou převážně instrumentálnější plochy s dvojicí chytře budovaných songů A New Machine a ke slovu se tu v úžasných partech hlásí Helliwellův teskně znějící saxofon.

Kdepak, A Momentary Lapse of Reason je pro mě zhudebněná symfonie blaženosti a krásy. Možná to bude znít krutě, ale ke svému štěstí ve společnosti Pink Floyd vůbec nepotřebuji osobu Rogera Waterse. U Floyd jde přece o náladu, o atmosféru, o silný emoční účinek - a ten dovede David Gilmour ovládat i sám a zatraceně skvěle. Ale abych tu někomu nekřivdil, ve studiu přece byli také Nick Mason s Richardem Wrightem, takže vlastně celé tři čtvrtiny "původních" Floyd, což má rozhodně také svou váhu a hra Tony Levina zde rovněž není k zahození.

I Love You Pink Floyd!

b.wolf @ 27.12.2018 13:23:39 | #
Pokud jde o mně, tak všechno, co jakkoliv zavání touto skupinou, zcela nekriticky hodnotím vysoko. PF jsou pro mě naprosto kultovní skupina a dodnes nemůže zapomenout, co to dalo za děsnou námahu sehnat aspoň nějakou fotku. Posbíral jsem celou DGF včetně sólových projektů a i přes ty roky se mně ani jedna deska neoposlouchala. V recenzi na Final Cut jsem objevil vyjádření, že po Dark Side ... už dotyčného tvorba PF neoslovuje(!?!?), což je pro mě naprostý šok. Takové skvosty jako Wish You Were Here či Animals rozhodně stojí za poslech. Co se týče recenzovaného alba, čekal jsem na něj kdysi stejně netrpělivě jako na všechny ostatní (zvlášť mě dostala fotka stovek nemocničních postelí na pláži) a souhlasím s recenzí - cítím to velice podobně, jenom ten Roger chybí, takže hodnotím 4/5.