Jaromiros - @ 24.04.2009 | #

Ač víceméně Gilmourova sólovka, nebojím se říct, že po dlouhé době v sobě nese ducha starých dobrých PF.
Nejenom instrumentální spřízněnost dává albu lesk, ale snad nejvíce nápaditá intra, po jejich zlaté éře let sedmdesátých, dokonává jedinečný styl, který kdysi sami vytvořili.
Tady je to místo, kde dochází k třenici. W. nebo G.?
Jisté je jen jedno - nejsilnější bývávali spolu, ale Gilmourova hudba se mi líbí podstatně víc.

MEK @ 24.04.2009 22:24:56 | #
Vida.. když už je to o názorech, tak já si myslím totéž, že nejlepší to bylo, když tvořili společně.. třeba i tím, že cítili, že jim ten druhý nepustí zdaleka všechno a v tom měli opozici. Ale jinak mi přijde toto album jako velmi prázdné, zní to sice majestátně, a melodicky.. ale ty písně pro mne nemají ducha, odešel s Watersem. A co mi leze na nervy je to, že na té desce hraje snad pět lidí na každý nástroj.. proč ?? Je zjevné, že Wright je tam do počtu, aby Gilmour vyhrál soudní spor o jméno Pink Floyd, postavný na početní převaze.. protože šlo o peníze. Sám přiznal, že na jeho sólové koncerty v oné době chodilo málo lidí, a jak tím byl zklamán, čili jméno kapely potřeboval trošku pro sebe. Mrzí mě, že nevydrželi spolu, protože ty desky ze sedmdesátých let jsou něco, co má neskutečnou vnitřní sílu. A Final cut je dost unavený, ale pořád ještě opravdový kus. Toto album je už osmdesátková pompézní maketa někdejšího tajemství.