Snake - @ 02.04.2015 | #

Je to věc názoru, ale když už se na trhu objeví fungl nové album některé z art rockových legend, nedělám si o něm přehnané iluze. Bylo by trochu bláhové čekat od životem otřískaných a opotřebovaných hudebníků - mnohdy i po více jak čtyřicetiletém působení na hudební scéně - něco zásadního a dosud neslyšeného. Tah na branku a chuť k experimentům se s věkem někam vytratila a ruku na srdce, valná většina fanoušků si na koncertech stejně žádá ty staré a nesmrtelné fláky. V případě nových alb je pak ochotný ledacos přehlédnout a omluvit a spokojí se i s dobře odvedeným standartem. A nemusí to být vždycky jen z úcty ke stáří a legendě.

Tříčlené jádro skupiny PFM, které tvoří Franco Mussida (*1947), Patrick Djivas (*1947) a Franz Di Cioccio (*1946) už jednoduše nemá dost páry na to, aby otáčelo kolem dějin, bořilo mýty a posouvalo styly a hranice. Početnému táboru svých nejvěrnějších příznivců i tak připravilo dárek v podobě stále ještě aktuálního dvojcédé pfm in classics. A jak už název napovídá, jde tady o fůzi art rockové skupiny a symfonického orchestru. Na prvním cd najdeme rockové úpravy více, či méně známých skladeb autorů klasické hudby a na druhém pak coververze písní vlastních, kterým obě tělesa společnými silami uštrikovala slušivý symfonický kabátek.

Jsem rocker. Ostatní žánry poslouchám jen vyjímečně a klasiku prakticky vůbec, ale tyhle "prerábky" mám odjakživa rád. Na úvod je tu Kouzelná flétna W.A. Mozarta a já si ji brzy doslova zamiloval. Ta melodie je natolik půvabná, že snad ani nejde jinak. Jako čecha mne velmi potěšilo zařazení pompézníchSlovanských tanců N°1 Antonína Dvořáka a lahodí mi i Prokofievův majstrštyk Romeo a Julie. A zapomenout nemohu ani na vznešenou La Grande Pasqua Russa (N.A.Rimskij Korsakov). Zkrátka a dobře, sedm tracků a 52 minut podmanivé hudby.

Druhé cd nemá chybu. PFM moc dobře vědí, co chtějí jejich fanoušci slyšet a tak určitě neudiví fakt, že si k přepracování zvolili především prověřený materiál z prvních čtyř studiových alb. Malým překvapením tak může být jen skladba Maestro della voce z jinak celkem průměrného alba Suonare suonare, ale jinak jsou to samé osvědčené šlágry a chuťovky. La luna nuova počínaje a Celebration konče. Ty skladby jsou nádherné už v původních verzích, symfoňák jim jen přidal glanc a punc jisté okázalosti. Stokrát přehrané kusy tak dostaly nový rozměr a jejich poslech ve mě vyvolává slavnostní náladu. V první větě tohoto odstavce píšu, že cd nemá chybu, ale ona by se nakonec přece jen jedna našla. A to, že je tak krátké. Čtyřicet dva minut mi v tomto případě připadá docela málo...

Není to nic nového, ani originálního, jen kus poctivě udělané muziky a já jen z úcty k původním verzím nedám plnou palbu. Byť by si to ten pěkný digipak nespíš zasloužil. Album PFM In Classic: Da Mozart A Celebration udělalo radost mnoha fanouškům a já s potěšením konstatuji. že jsem jedním z nich.

Snake @ 03.04.2015 09:41:52 | #
Palo, v pohodě. Prostor pod recenzemi máme vyhrazený na to, abychom o nich diskutovali :)

Ty původní verze bych si najít mohl, ale nemyslím, že by mi to bylo něco platné. Uvedu takový příklad. V roce 1996 jsem si koupil album Pictures at an Exhibition kapely Mekong Delta. Hrozně se mi to líbilo a tak jsem o pár týdnů později investoval i do originálu M. Musorgského. A nic. Mě tam prostě hrozně chyběl buben...

Ty máš jako "klasik" dojem, že původní skladby zásahem PFM utrpěly. Já si naopak myslím, že je to dobrá cesta, jak klasickou hudbu přiblížit i lidem, kteří se jí jinak vyhýbají. Mám rád classical rock sedmdesátých let a jak sám velmi dobře víš, většinou se to tehdy točilo kolem klasicky vystudovaného klávesisty. Líbí se mi, že v tomhle případě klapky nehrají tak podstatnou roli a to hlavní slovo mají kytara, basa a bicí. A samosebou velký symfonický orchestr, který má místy až nečekaně mnoho prostoru.

Ale to by bylo na dlouhé povídání :)