Reakce na recenzi:

horyna - @ 11.11.2018

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- http://www.progressrock.cz/ - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?