Reakce na recenzi:

horyna - @ 04.01.2017

2CD English Electric bylo rozhodně tím hudebně nejcenějším vánočním dárkem, který jsem před pár dny pod stromečkem objevil. Několik měsíců čekalo na objednávkové listině, než bylo vpuštěno do prostoru (nejspíš se jedná o další vydavateklský náklad, něco na způsob dotisku knihy) a náhoda šla tomuto dílu naproti a doručila mi ho pár dnů před dnes slavnostním. Normálně se mi nestává, abych psal recenzi sotva si desku párkrát poslechnu. 9 z 10 případů mých pisatelských choutek jsou alba, která léta dobře znám, to malé ostatní procento, jsou pak novinky, u kterých čekat půl rok na správné zažití, není zrovna na místě. Toto dílo Big Big Train tvoří světlou vyjímku. Ke klávesnici usedám, ještě jsem neochutnal disk číslo dva, omlouvám se, ale zatím točím pouze jedničku s opakovacím účinkem i chutí a pod tíhou nezastavitelného. Ta hudba je totiž spalující.

Krásně vytvořený dvoj-digipack s objema díly opusu magnum těchto britů (jak je ve většině hudebních žebříčků (např. progarchives) zabývajících se náročnou muzikou titulován) a početným bookletem byl vytvořek speciálně pro fanoušky a to tak, že skladby z obou alb byly krapet přeházeny a doplněny několika dalšími aby mohl vzniknout ucelenější a sběratelsky cenější hudební artikl.

A stejně jako v případě nedávno zmíněných Echolyn, i B. B. T. jsem poznal díky tomuto webu. Teprve nedávno kapela vypustila do světa, dnes ještě stále aktuální poslední skvostnou nahrávku Folklore, ze které se mi na mnoha místech skutečně tajil dech. Byla pouze otázka času kdy a za jakou cenu se podaří sehnat tento neoprogresivní klenot, nebojím se říci přinejmenším desetiletí. Už jen samotný vznešený hlas jejich lídra Davida Longdona, který v roce 2009 s nebývalou lehkostí nahradil tak osobitou vokální personu, jakou byl Sean Filkins (kolega Braňo by mohl vyprávět- viz zpěvákův sólový skvostný album War And Peace & Other Short Stories) působí jako dar z nebes. Ale to hlavní oč tu skutečně běží je bezesporu originálně provozovaná hudba, která na dnešním progresivním poli těžko najde konkurenci.

Deska disponuje silně podmanivým účinkem, od prvních chvil si zcela nenásilně posluchače přikloní na svou stranu a poklidnou, sametově hebkou atmosférou, která se plynule přelévá z jedné skladby do druhé ho lehounce přikryje a spoutá. Ohromný účinek co se týče vzedmutých emocí v srdci diváka podtrhuje, nebo spíše vydolovává použití ohromného množství ne-rockových intrumentů, které jsou velice často do písní vkomponovány (viz výčet nahoře) a tak tu na jednom místě stojí Camel-ovská esoterická flétnová pasáž, na místě sousedním jakoby s tímto nástrojem řádil mistr Anderson, dechy, housle, čelo, banjo..., to vše tu najdete, umělecky vzdušně vloženo.

Stylové mantinely chlapci neřeší, jazz a fusion stojí v jednom šiku s hard rockovou mrštností, která tu a tam decentně vykoukne, ale to hlavní co odlišuje jsou fantasticky zakomponované prvky severského folkloru, jež tuhle hudbu vysoko povyšují na stylově řekněme podobné, územně pak rozhodně, souputníky jako jsou Arena (to říkám s těžkým srdcem), Iq, nebo třeba Jadis. To už nemluvím o tom, že velké firmy a média cpou do hlav svých chlebodárců neustále stejnou písničku o tom, jak jsou v dnešním technicky dokonalém světe těmi nej Dream Theater, Queensryche, nebo třeba Threshold a přitom v jejich sousedství dávno rozkvetly mnohem působivější a impozantnější orchideje, jako právě například kapela jmenovaná.

Ta spolu se stejně nedostižnými Echolyn a kupříkladu kanadskými Mystery (když opomenu ty menší jednotky) tvoří jakousi svatou trojici geniálně tvořivých a aranžérsky vyspělých muzikantských person současnosti. Pod jejich vládou a taktovkou není dnešní artově titulovaná hudba jen mrtvým ramenem hudebního průmyslu.