Reakce na recenzi:

Antony - @ 07.03.2017

Archivní recenze 05/2007, zveřejněno v Yes klubu na serveru Lopuch

Letošní léto se všude přemnožili slimáci. Úplná pohroma na zahrádku. Skoro není kam šlápnout, aby to pod nohama slizce nečvachtalo. A také všechno sežerou, co nesežerou alespoň oslintají. Před čtyřmi léty to byla invaze černých, letos se urodila vlna hnědých. Ano přesně tak hnědých, jak by si jeden trefně představil, kam se podíváš, jeden hnědý slizký blemt. Katastrofa. Od chvíle, kdy jsem viděl geniální Kusturicův film Underground mám ke slovu "katastrofa" asociaci v podobě mužíka, který v jejich podzemní partyzánské továrně na zbraně většinu dějových zvratů suše komentoval slovem "katastrofa", tak často, až mu to nikdo nevěřil. Takže, když roztřesenou rukou ukazovat a úpěl "katastrofa, opice vlezla do tanku", nikdo mu nevěnoval pozornost. Do chvíle než zmíněný primát spustil pekelný stroj a nastala skutečná katastrofa. A tak pokaždé, když vidím a slyším něco opravdu otřesného, říkám si "katastrofa" a mám chuť dodat "opice vlezla do tanku". Představa výkonné techniky v rukou zvědavého zvířátka bez zábran, mi přijde trefná.

Doba přináší dost otřesných zážitků. Některé jsou nevyhnutelné a člověk je jaksi očekává, aspoň se snaží proti nim obrnit. Jiné se dějí kolem něj, ale docela jej míjí, neboť se netrefují citlivých míst. Naopak nejvíc škod působí ty nečekaně se objevivší v oblasti, ve které jsme citliví. Free Faces pro mně představují takový nečekaný úder, až se těžko s něčím srovnává. Že se dnes hudbou nazývá kdeco, jsem už pochopil a přijal. Že se dnes za moderní postup pasují ty nejbídnější ubohosti, jsem už také zaznamenal jako fakt. Ale, že je možné hudbu zbavit jakékoli známky emoce, provést jí důkladnou lobotomii a tuto vykuchanou zdechlinu předhodit posluchači, to mě přece jen šokovalo. Ano, emoce, to je přesně ta věc, kterou od umění očekávám. Emoce různého druhu, v dnešním provedení často pro mně nepřijatelné, ale přece jen nějaké. V éře nivelizace pocitů pomocí techniky a bezmyšlenkových postupů, které bych ani nenazval tvůrčími, spíše mechanicky intuitivními, se opravdovost emocí v muzice ředí do syntetického produktu, bez vůně a chuti. Forma zvítězila, obsah nikoho nezajímá.

Na studiovém CD La Belle Epoque slovenské skupiny Free Faces uslyšíme mnoho různých zvuků. Samply, zase samply, efekty, mlžný elektronický opar, zase samply, echa, další vrstva oparu, neživá rytmika, elektronické syčení a dunění, monotónní opakované fráze, strojový balast pečlivě vypreparovaný od jakékoli příměsi života. Tam, kde se přece jen objevil člověk, třeba zpěv, slyším chabý amatérizmus na úrovni prvního vyřazovacího kola Superstar, ostatní člověkem obstarávané nástroje po prohnání mašinkami ztrácejí vše lidské a je z nich zvukový amaroun. Bezuzdý elektrochemik splácal mnoho sloučenin, kyselin, barevných čmoudíků a dalších příměsí, s pocitem, že když o dostatečně zamíchá, nikdo si nepovšimne tvůrčí impotence, kterou to má zakrýt. Jenže došlo k reakci, v kyblíku se všechno zdrclo, zabublalo a proměnilo v nevábný hnědý sliz, tak umělý, že je bez chuti a zápachu, akorát se všude snaží ulpět. Sliz, který teče patlavě líným tempem po celou plochu CD, spolehlivě zalepí každý kousek sluchové traktu, po poslechu doporučuji propláchnout Savem.

Pustě trendová popina není nic neobvyklého. Akorát s tím hoši přišli o deset let později než měli a ještě to udělali přímo ostudným způsobem. To, co znělo zajímavě a bylo plné psychedelicky vesmírných pocitů u starých Porcupine tree a Ozric Tentacles (obojí čerpající stejně ze staré školy Pink Floyd počínaje a Hawkwind konče), co bylo už únavné u takových Radiohead (kteří to ale uměli prodat) a nepřijatelně rozbředlé u Pinneaple Thief (kteří to už ani prodat neuměli), dovedli Free Faces na samé myslitelné dno možností. Tóny této, zdráhám se říci hudby, se plazí pod nohama jako hnědí slimáci, kam šlápneš, tam to čvachtne. Jediná svižnější, mírně funkující skladba Superman je natolik odlišná, že se jakoby blíží ordinérní popíkové skladbičce, co se na nás instantně linou z jakékoli komerční stanice. Ano, nejlepší okamžiky se skutečně omletému popu přibližují. Zespodu, podotýkám. Dokonalý extrakt nudy, kompoziční bezradnosti, štědře začvachtaný v omáčce nejbídnějších elektronických zvuků, které kdejaký nýmand vyloudí z počítače aniž na to vůbec myslí, totální absence jakéhokoli závanu ducha, to jsou charakteristiky této desky. Zabalené v pěkném přebalu, toť past na spotřebitele. Věřím, že se to může líbit. Pokud si umění definujeme jako vyschlý post trend, slátaný automatem, máme obraz doby. Nemyslet, nerozebírat, neřešit a nepřepínat. Jak symbolické. Líný bublot zatuchlého močálu nám budiž rytmikou v postupném se propadání do slizkého balastu.

Tohle jste opravdu chtěli, stálo to opravdu za námahu vstát a jít do studia? K čemu to? Byla to snad smlouva se Sony očekávajícím, že do venkovského rybníčku může s klidem vypustit oplesnivělého kapra, kterého by venku nevzali ani v kafilérii, že místní to zblajznou protože nemají na víc? Proberte se chlapci, volám. KATASTROFA! Opice vlezla do tanku!

Dodatek 2017:
Jedno ze tří nejhorších alb, která jsem pod označením "prog" slyšel. Dodnes se mi dělá špatně, jen si na ně vzpomenu.