Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 20.09.2018

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.