Small Faces - Small Faces (1966)

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.
reagovat

lover-of-music @ 22.09.2018 20:02:49
Small Faces je slabá skupina. Poslouchal jsem několikrát jejich alba od roku 1966 do roku 1969 a žádné z nich mě nezaujalo. Padala mi hlava tou nudou a nevýrazností. Mám pocit jakoby pořád hráli jednu písničku dokola. Podle mého názoru se vůbec nevyvíjeli.

Hodně jsem sázel na album Ogdens' Nut Gone Flake z roku 1968, protože je konceptuální, a myslel jsem si, že by mohlo být o dost výraznější a propracovanější, jak melodicky, tak aranžmá. Ale nic. Je to pořád ta samá nuda a nevýraznost.

Small Faces nebrat !

vmagistr @ 22.09.2018 22:00:58
lover: Ani bych nečekal, že tě Small Faces zaujmou - přece jenom rhythm'n'blues očividně není Tvoje parketa (jak z recenze patrno, ani moje tak úplně ne, ale to je teď vedlejší.)

Ale reaguji hlavně proto, že mě napadla jiná kapela z této dějinné etapy, kterou by možná Tvé ctěné ucho ocenilo více než "tvářičky" - The Move. Jsou melodičtí, psychedeličtí a nehrají rhythm'n'blues: >> odkaz

lover-of-music @ 22.09.2018 22:51:50
vmagistr: Jo, jo. The Move znám. A rád si je občas poslechnu. Jsou takoví pohodoví. Když si chci třeba odpočinout od progrockových bomb, tak občas padne volba i na The Move. Ale přiznám se, že už jsem je dlouho neslyšel. Nejvíc mi pochopitelně sedí jejich debut z roku 1968.

A ještě mám vzpomínku, kdy jsem asi před rokem s mou spolužačkou z konzervatoře nacvičovali jako duo (což nechápu, když je to určené pro jeden hlas) písničku Flowers In The Rain. Byli jsem tak šíleně nesezpívaní. Byla to hrůza.