Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 03.08.2014

Jak to asi vypadá, když slepíte dreamtheaterovský prog s metalcorem a djentovo-ambientními názvuky?

Že vás tato otázka nikdy nenapadla? Nevadí. Odpovědi se vám dostane tak jako tak – Distorted Harmony a jejich druhá placka „Chain Reaction“ je důkazem toho, že když se chce, všechno jde a pokud máte chuť, můžete bez obav vařit z ničeho. Stačí vzít základní ingredience ze svého veleúspěšného debutu, dodat všemožná koření i z těch nejklišovitějších z nejklišovitějších žánrů a máte vystaráno. Neortodoxní fanoušci budou spokojeni, protože to přeci jen trochu zavání experimentováním a ti ortodoxní na vás zanevřou. Ale vám je to jedno, protože jste si právě obstarali přívlastek „alternativní“... A to už něco znamená.

Ne, ve skutečnosti to samozřejmě není tak černé, jak by se mohlo zdát. Když z něčeho ovšem na sto honů čpí laciný kalkul, je třeba to náležitě okomentovat. Distorted Harmony nejsou obyčejnou kopií Dream Theater, nejsou ani metalcorovou kapelou, nejsou ani djentovým projektem nebo übervesmírným ambientem. Ejhle, zřejmě jsme narazili na kámen úrazu. Distorted Harmony se totiž snaží být vším, následkem čehož jsou jen instantním slepencem vlivů, jsou jen formou bez obsahu. Řemeslně dobře odvedená práce, ovšem bez přidané hodnoty, bez slyšitelného lidského faktoru. Bez duše. Nic.

Z corových žánrů si kapela vypůjčila zpěvné, hymnické refrény („Children of Red“) a občas se snad i trochu unáhleně uchýlila k monotónním breakdownům, což je věc, která možná nejedno hladové ucho potěší, na druhou stranu však naprosto dehonestuje význam slova „progresivní“ v tom užším slova smyslu. Těžko Distorted Harmony zazlívat, že se snaží znít moderně a „svěže“... Zde jen jednoduše nebyla odhadnuta ta pravá míra.
Djent nám kapela připomene osmiminutovým opusem „Misguided“, který opět nic neřekne, ale přesto se tváří velmi hluboce. Textově i hudebně. Mnoho not, málo slov, ale přímo monumentální křeč. Nyní je mi naprosto jasné, proč o sobě kapela mluví jako o „A delicate combination of the complex progressive metal, the unique harmonies of modern Jazz & Classical music and some heavy shit!“ („Delikátní kombinace komplexního progresivního metalu, unikátních harmonií moderního jazzu a vážné hudby a nějakých tvrdě znějících ...!“)

Když se na album podíváme jako na celek, zjistíme, že má světlé momenty (u mě si pochvalu vyslouží například skvělá „As One“), ale forma naprosto drtí obsah. Koncentrace nesnesitelné vtíravosti a snahy zavděčit se všem metalovým fanouškům přesahuje únosnou hranici.
„Chain Reaction“ pro mě nepředstavuje ani šedý průměr (to snad s jeho stylovým rozsahem – ať už uvěřitelným či ne – nelze), ani mistrovské dílo hodné hlubokého úklonu. Vidím to na desku, kterou prostě a jednoduše přejdu s mírně nepříjemnou pachutí na jazyku a za nedlouhou dobu si na ni již více nevzpomenu.