Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.10.2017

Po okamžitém a masivním úspěchu alba Empires Never Last anglických Galahad bylo jasné, že zůstávat jen u jediné desky a nerozšířit tak tuhle novou hudební rodinku o další kousky by mohlo být krajně nesprávné. Jako ověřený rádce posloužil opět Progboard a přiložené názory trojice přispěvatelů pod Braňovou (tu nevyjímaje) recenzí. Jestli má být tohle opravdu ten nejlepší album Glahadovců v předchozím kvartále, není důvod jej nevlastnit. Stačilo tedy poslat dotaz a tým společnosti Music records sehnal tento titul v překvapivě krátkém čase a za rozumný peníz.

No a dál? Samozřejmě že trefa do černého a spokojenost stejně obrovitánská jako u Empire. Přiznám se ale, že malý červík pochybnosti ve mě v tomto případě nahlodával. Šlo o červík zvukový. Jelikož deska vyšla v roce 1995 a když jsem si v hlavě promítnul většinu neoprogresivní britské produkce z těch let, která zní hodně podobně, archaicky a klávesově přeslazeně, váhal jsem. Ať jsou to začátky Arena, Threshold, či třeba Pendragon, všechno desky které produkoval Karl Groom v polovině let devadesátých a nebo se na nich podílel čaroděj Clive Nolan hrají dnes trochu zastarale. Další klon jsem už pořizovat nechtěl.

Jenže v tomto případě se jedná o pár let starý remaster sice opět z dílny Karla Grooma, který ovšem v novém tisíciletí pracuje s daleko modernějšími technologiemi a tak je zvuk onoho nosiče ostrý jako břitva. Malá výtka snad jen k přehnaně vytáhlému vokálu Stuarta Nicholsona nad ostatní nástroje. Avšak ani hudebně se nejedná o žádnou kopírku kapel výše zmiňovaných. Galahad mají svůj pestře jadrný styl, který se přec v několika fragmentech odlišuje.

Nepochybuji o tom, že i oni ve svých začátcích čerpali z ostrovního progu předchozích dekád, však také krásně mladický projev pana Nicholsona v některých polohách připomíná Marillion-ovského Fishe, jen není tak výrazně teatrální. Dramaturgie desky je dobře poskládaná a dlouhé progresivní opusy prostřídají malebné kratší písničky. Všechno je zabaleno v bohatě šitém progresivním kabátci ozdobeném množstvím nápadných pentlí.

Galahad i "díky" malé vydávající firmě nejsou v prog rocku tak velkým a rozšířeným pojmem jako jejich ostatní soukmenovci. Desky vydávají značně nepradidelně a po jejich propagaci se musí člověk pídit. Když vás jejich muzika jednou čapne, už se jí nezbavíte.

Někdy jsou ty největší hudební poklady nadosah, jen je potřeba se k nim prohrabat množstvím obrovských reklamně prosazovaných skulptur, které však mají většinou jen jepičí život.