Galahad - Sleepers (1995)

Neuvěřitelné! Před několika dny jsem se dal svést horynovou a zpětně také branovou recenzí na tuhle skvělou desku a dnes ji poslouchám a nemůžu najít tak silné atributy, které by vyjádřili můj obdiv a spokojenost. Tihle Galahad jsou ještě něco víc než jen hudební nirvána. Dokázali dopilovat svůj styl do podoby, které není co vytknout. Slyším krásně čitelnou produkci, silné jednotlivé skladby a naprosto pohlcující atmosféru. Po hudební stránce působí album velmi uvolněným dojmem, ale když je potřeba dokáže kapela pěkně šelápnout pedál a přitlačit váš ksicht na progrockovou fasádu. Sleepers neobsahuje žádný vyložený megahit, na druhou stranu je nebývale konzistentní, což ve výsledku mnohem víc vypovídá o skvělé formě kapely.

Výborně propracované instrumentální pasáže prostřídají lyrické úštěpky a změny nálad, které nám kapela servíruje s dominantní preciznosí a ve velkých dávkách. Snoubí se zde pokrok nového věku, ale i staré prog postupy, které zažraného posluchače cvrnknou do boltců. Mě se to několikrát přihodilo a vyneslo Sleepers ještě o malinko nahoru.

A než uteču zpátky k přehrávači pustit si desku zase znova, připomenu ještě překrásnou písničku Julie Anne, protože její melodie a vytříbený refrén se mě do hlavy zaryli na první dobrou.
reagovat

horyna @ 08.12.2017 12:05:45
Zdravím johne: pochopitelně jsem rád že ti Galahad zachutnali a ty je díky našim recenzím objevil. Osobně jsem začal s řachandou Empires Never Last, ale Sleepers mi dnes sedí o chloupek přilnavěji. Zkus otestovat i následující desky z roku 2012, zní moderněji, ale kvalita neustoupila a standard si drží stále velice vysoko. Galahad jsou synonymem kvality.

john l @ 10.12.2017 13:11:31
Z tvorby Galahad jsem prubnul různé vzorky z různých desek. Pořád mě připadá Sleepers nejlepší. Ta jejich tvorba je zvláštně rozkolísaná. Ale jelikož už je na příští rok oznámena novinka, počkám si.

jirka 7200 @ 11.12.2017 13:46:29
john l : od Galahad se mi líbí jen Sleepers a Empires, to si myslím jsou jejich nejpovedenejší desky

Po okamžitém a masivním úspěchu alba Empires Never Last anglických Galahad bylo jasné, že zůstávat jen u jediné desky a nerozšířit tak tuhle novou hudební rodinku o další kousky by mohlo být krajně nesprávné. Jako ověřený rádce posloužil opět Progboard a přiložené názory trojice přispěvatelů pod Braňovou (tu nevyjímaje) recenzí. Jestli má být tohle opravdu ten nejlepší album Glahadovců v předchozím kvartále, není důvod jej nevlastnit. Stačilo tedy poslat dotaz a tým společnosti Music records sehnal tento titul v překvapivě krátkém čase a za rozumný peníz.

No a dál? Samozřejmě že trefa do černého a spokojenost stejně obrovitánská jako u Empire. Přiznám se ale, že malý červík pochybnosti ve mě v tomto případě nahlodával. Šlo o červík zvukový. Jelikož deska vyšla v roce 1995 a když jsem si v hlavě promítnul většinu neoprogresivní britské produkce z těch let, která zní hodně podobně, archaicky a klávesově přeslazeně, váhal jsem. Ať jsou to začátky Arena, Threshold, či třeba Pendragon, všechno desky které produkoval Karl Groom v polovině let devadesátých a nebo se na nich podílel čaroděj Clive Nolan hrají dnes trochu zastarale. Další klon jsem už pořizovat nechtěl.

Jenže v tomto případě se jedná o pár let starý remaster sice opět z dílny Karla Grooma, který ovšem v novém tisíciletí pracuje s daleko modernějšími technologiemi a tak je zvuk onoho nosiče ostrý jako břitva. Malá výtka snad jen k přehnaně vytáhlému vokálu Stuarta Nicholsona nad ostatní nástroje. Avšak ani hudebně se nejedná o žádnou kopírku kapel výše zmiňovaných. Galahad mají svůj pestře jadrný styl, který se přec v několika fragmentech odlišuje.

Nepochybuji o tom, že i oni ve svých začátcích čerpali z ostrovního progu předchozích dekád, však také krásně mladický projev pana Nicholsona v některých polohách připomíná Marillion-ovského Fishe, jen není tak výrazně teatrální. Dramaturgie desky je dobře poskládaná a dlouhé progresivní opusy prostřídají malebné kratší písničky. Všechno je zabaleno v bohatě šitém progresivním kabátci ozdobeném množstvím nápadných pentlí.

Galahad i "díky" malé vydávající firmě nejsou v prog rocku tak velkým a rozšířeným pojmem jako jejich ostatní soukmenovci. Desky vydávají značně nepradidelně a po jejich propagaci se musí člověk pídit. Když vás jejich muzika jednou čapne, už se jí nezbavíte.

Někdy jsou ty největší hudební poklady nadosah, jen je potřeba se k nim prohrabat množstvím obrovských reklamně prosazovaných skulptur, které však mají většinou jen jepičí život.

reagovat

Mayak @ 29.10.2017 11:46:03
Fajn recenzia na výborný album ... pre fanúšikov GALAHAD, ktorí sú aj zberatelia nosičov - poľské vydavateľstvo OSKAR z Poznani je momentálne "výlučným" vydavateľom a predajcom celej diskografie kapely za veľmi prijateľné ceny ...

>> odkaz

>> odkaz

Dievčina na obale platne je pre mňa rovnakou záhadou ako Mona Líza od Leonarda Da Vinciho.Spí,alebo je mŕtva?Niekde som sa dočítal,že je to fotografia z nejakej márnice v Rumunsku...Neviem,čo je na tom pravdy,ale v každom prípade je ľudský život veľmi krehký.

Sleepers pokračuje v najlepšej tradícii britského neoprogu rokov osemdesiatych.Ešte tu nenájdete žiadne elektronické techno-srandičky a vsuvky akých je hodne na posledných troch albumoch skupiny.Teda sa jedná o rýdzi čistokrvný a ortodoxný neoprog.Dokonca v skladbe Live And Learn počuť aj klasické hammondky.Gejzír emócií vytryskne už v úvodnej titulnej Sleepers.Vzdor a nezmieriteľnosť s totalitným režimom vichistickej republiky vo Francúzsku počas II.svetovej vojny a na pár sekúnd počuť aj slávnu Edith Piaf.Atmosféra silne Fishovsko-Marillionovská pripomínajúca obdobie Misplaced Childhood a celkový spevácky prejav Stuarta Nicholsona v mnohom pripomína práve Fisha.Stuart však nemá Fishovu razanciu a naliehavosť a aj zafarbenie jeho hlasu je iné,oscilujúce niekde medzi Petrom Gabrielom a Geddym Lee z kanadských Rush.Julie Anne a Dentist song sú hravé piesne na hranici popu,avšak Exorcising Demons je už iné kafe.Temný prog až z toho mrazí.Vyháňanie diabla je vďačná téma a v prípade tejto skladby je aj nesmierne autentická.V podobnom duchu je aj záverečná jedenásťminútovka Amaranth.

Album Sleepers od Galahad môžem jednoznačne odporučiť.Remaster 2015 robil Karl Groom zo skupiny Threshold a na môj vkus je zvuk dosť ostrý.Takže dobrý equalizér v zostave nie je na škodu.Ale to už záleží od sluchu každého poslucháča...
reagovat

Mayak @ 01.02.2016 15:29:31
Ja som úprimne rád, že aspoň Braňo tu cestou recenzií občas propaguje kapelu, ktorá mala vlani práve 30. výročie svojej existencie (vydali k tomu kompilačný dvojalbum "30 - When Worlds Collide" a ktorá je pre vývoj klasického britského progrocku (teda neo-progu) ROVNAKO významná, ako Pallas, Pendragon, I.Q., Twelfth Night. Tak, ako Marillion, Fish a Pendragon chodia nesmierne radi a takmer každoročne do susedného Poľska, tak aj Galahad od roku 2006 celkom často navštevujú túto progrocku zasľúbenú (na rozdiel od Česka a Slovenska) krajinu a majú tam veľmi slušnú fanúšikovskú základňu, môžeme len závidieť. Videl som Galahad na živo 2x a je to úplne rovnocenný zážitok, ako vidieť Pallas, I.Q., či Pendragon ...

Sajgon3 @ 03.02.2016 09:04:34
Jojo, Sleepers som si kúpil niekedy dávnejšie vo "výpredaji" keď som vedel, že nejaký Galahad by mala byť moja krvná skupina. Takže to bolo moje zoznámenie s skupinkou - ako by som počul "mountfielfd-reklamu" - čo dodať ?!?! -) len toľko že GALAHAD je proste neoprogresívna ikona, album SLEEPERS je určite ich najlepší počin v minulom tisícročí, skladba SLEEPERS je pre mňa zase stále ich best.Jediné mínus na recenzii je to, že autor nespomenul krásnu citlivú baladu " PICTURES OF BLISS " - Ale je mu odpustené -) Skupinu som naživo nikdy nevidel, hoci plány boli, ale mám 2 live DVD , zrovna nedávno som si pozrel minuloročný - Live in Konin - chlapcom to proste ide. Hoci ako som už niekde spomínal a je to spomenuté aj tu vyššie - elektronicko-technické srandičky moc nemusím ( aj preto "Euphoria" album nemám na CD )- u týchto muzikantov to zase moc neprekáža -)

jirka 7200 @ 07.04.2017 11:02:38
Pro mě nejlepší deska Galahad. V bookletu CD je uvedeno, abychom tuto desku poslouchali na sluchátka a na velkou hlasitost. Poslechl jsem a nelitoval. Mám japonskou verzi CD, žádný remaster, pěkně původní vydání z roku 1995. DR 14 mluví za vše - opravdu výborná dynamika, takto bych si přál, aby zněla i deska Empires Never Last.