Reakce na recenzi:

Snake - @ 11.09.2014

Se jménem Battiato jsem se prvně seznámil prostřednictvím tributního box setu Zarathustra´s Revenge. Franco Masoni ( člen skupiny Germinale ) tady nahrál medley, obsahující části několika Battiatových skladeb : Areknames/ Fenomenologia/ Plancton/ Tao a Meccanica. Řeknu vám, ty melodie jsem z hlavy nedokázal vypudit hodně dlouho a když jsem u Dáši našel část diskografie za přijatelné ceny, koupil jsem si - po kratší úvaze a testování - první dvě alba. Debut zhodnotil jsem posledně, dnes pokusím se vám přiblížit následovníka.

Stejně jako prvotinka je i Pollution deskou koncepční. Styl by se dal stále ještě definovat jako mix psychedelického rocku a experimentální elektronické hudby, toho syntezátorového hvízdání však ubylo a deska je tak i pro normálního smrtelníka stravitelná bez toho, že by se mu pak v noci zdálo o strašidlech.

Ples v opeře. Slyšíme melodii připomínající Straussův valčík, šum bavících se hostů, mluvené slovo v italštině, krátkou a intenzivní hlukovou explozi, majestátní sound varhan a máme za sebou první dva tracky, I silenzio del rumore a 31 dicembre 1999 - ore 9. Přichází jeden z největších Battiatových šlágrů, mystická a sugestivní skladba Areknames. V hlavní roli syntezátor VCS3 a zpěv. Skutečně nádherná harmonie a velmi podmanivá vokální linka s velice krkolomým textem, který Franco zpívá pozpátku. "Zahuštění" zvuku, zrychlení a bicí v závěrečné třetině nemají chybu. Beta tváří se zpočátku velmi experimentálně, je tu něco pazvuků a recitativ v italštině, ale najednou přidají se bicí, piano, parádní basová linka a máme tu space rock jak vyšitý, jediným zvláštním prvkem jsou tu použité vokály beze slov. Nejednomu by to připomělo hudbu raných Pink Floyd. A v samotném závěru potěší důvěrně známá melodie, Vltava. Plancton nabídne bzučení synthesizeru, zvonivé tóny akustické kytary a citlivý zpěv a tak je nejavantgardnějším kouskem na albu titulní flák Pollution. Tady mísí se zvláštní elektronické zvuky s bubláním vody, hukotem, akustickou kytarou a jednoduchou, až kolovrátkovou melodií. Závěr v podobě skladby Ti sei mai chiesto quale funcione hai? už je jen takovým smutným requiem. Neslyšíme nic jiného, než klasickou hudbu a pláč zlomeného muže.

Já jsem ve své podstatě posluchač velice konzervativní a alternativní hudbě se vyhýbám obloukem, ale tuhle desku opravdu můžu. Ve své době byla i docela úspěšná a dodnes je řazena mezi nejlepší italská progressive rocková alba sedmdesátých let. Debutu jsem nadělil tři, téhle nahrávce by slušely tři a půl. Doporučuji fandům muziky experimentálnějšího ražení a prvních desek Pink Floyd.