Battiato, Franco - Pollution (1972)

Na poslednej ceste do Florencie som obiehal miestne obchody s cédečkami, reku, čo si tak vezmem na pamiatku. Žiaľ, taliansky progresívny rock bol dajako vybrakovaný, nuž sa pýtam predavača, čo by mi tak odporučil. To i hento som už mal, nuž mu neostalo iné, než vytasiť Franca Battiatta, reku, prvé albumy sú základným kameňom talianskej progresívnej, dokonca avantgardnej muziky. Dosiaľ som o ňom iba čítal, tak som sa rozhodol skúsiť šťastie.

Už úvodná koláž kadejakých husličiek, orchestra a pod. dáva tušiť, že album Pollution bude trošku uletený. Keď do toho začne Battiato recitovať, je vymaľované. Ostrý sek a nástup gitarovo-zvukovej tvrďárny katapultuje skladbu Il silenzio del rumore kamsi k spacerocku. Battiato dosť stavia na repetícii, pričom jeho na všetko odhodlané klávesy nemožno prepočuť. Krátka hluková erupcia 31 dicembre 1999 – ore 9 nemá s muzikou nič spoločné, našťastie, pár sekúnd uplynie v okamihu a prichádza vrcholná skladba albumu, klasikou načuchnutá melodická záležitosť Arkenames nemá chybu. Troška orientu, troška schízy, podobnú muziku neskôr produkoval Steve Hillage, akurát tu dominujú klávesy. Zvuky z vesmírnej rakety v dobovom sci-fi filme vybľakujú v skladbe Beta, zdatne im sekunduje trhovník s ambíciou kázať v svätostánku ľubovoľnej cirkvi. Napokon sa to zvrhne na celkom pokojnú meditačku, akési žieňa sa učí rozprávať, ale ostane pri „aákaní“. A v pohode pokračuje i Plancton. Nie, že by som takéto dumky bez dua basa-bicie musel počúvať každý deň, ale občas sa aj elektronika dá zniesť. Šum vĺn otvára titulnú skladbu Pollution, ide o ďalší z nezastaviteľných „spejs džemov“. Minimalizmus z toho pučí ako burina v záhrade, našťastie sa to nezredukovalo na jeden tón na hodinu. Najsilnejším momentom skladby tak ostáva spev, ktorý má v sebe niečo naliehavé a postupne ho dopĺňajú mrazivé klávesové víchry vrátane klasickej rytmiky. Vo výsledku tu máme druhý vrchol albumu. Nechýba aj rýchla sólová pasáž ako vystrihnutá z dajakého hardrocku. Mňam. Ešte aj tá žblnkajúca elektronika ma neodrádza. Záverečná chvíľka nepokoja v zvukovej koláži Ti sei chiesto quale funzione hai? na tom nič nezmení, hoci podobné experimenty ma neoslovujú.

Toto je typ hudby, na ktorý si musím zvykať a v tomto prípade sa to podarilo, čo nie je ani zďaleka pravidlom. Aj preto toto dielko hodnotím ako zaujímavý prírastok do mojej zbierky určený na chvíle nezvyklých nálad. Rozhodne neodporúčam protivníkom elektroniky, byť ide o ročník 72.
reagovat

Snake @ 11.09.2014 14:34:27
hejkale, super, dobrá recka. Třeba si to teď i někdo najde a poslechne :) K Pollution taky něco napíšu, když už jsem to včera načal. A dík za profil. S tou diskografií muselo být práce...

hejkal @ 12.09.2014 04:55:05
Dík za reakciu. Moc roboty s tým nebolo, to len tak vyzerá. Mám málo času, takže som ju viac-menej odpísal z progarchives, obligátne upravil do jedného formátu a bolo.

Se jménem Battiato jsem se prvně seznámil prostřednictvím tributního box setu Zarathustra´s Revenge. Franco Masoni ( člen skupiny Germinale ) tady nahrál medley, obsahující části několika Battiatových skladeb : Areknames/ Fenomenologia/ Plancton/ Tao a Meccanica. Řeknu vám, ty melodie jsem z hlavy nedokázal vypudit hodně dlouho a když jsem u Dáši našel část diskografie za přijatelné ceny, koupil jsem si - po kratší úvaze a testování - první dvě alba. Debut zhodnotil jsem posledně, dnes pokusím se vám přiblížit následovníka.

Stejně jako prvotinka je i Pollution deskou koncepční. Styl by se dal stále ještě definovat jako mix psychedelického rocku a experimentální elektronické hudby, toho syntezátorového hvízdání však ubylo a deska je tak i pro normálního smrtelníka stravitelná bez toho, že by se mu pak v noci zdálo o strašidlech.

Ples v opeře. Slyšíme melodii připomínající Straussův valčík, šum bavících se hostů, mluvené slovo v italštině, krátkou a intenzivní hlukovou explozi, majestátní sound varhan a máme za sebou první dva tracky, I silenzio del rumore a 31 dicembre 1999 - ore 9. Přichází jeden z největších Battiatových šlágrů, mystická a sugestivní skladba Areknames. V hlavní roli syntezátor VCS3 a zpěv. Skutečně nádherná harmonie a velmi podmanivá vokální linka s velice krkolomým textem, který Franco zpívá pozpátku. "Zahuštění" zvuku, zrychlení a bicí v závěrečné třetině nemají chybu. Beta tváří se zpočátku velmi experimentálně, je tu něco pazvuků a recitativ v italštině, ale najednou přidají se bicí, piano, parádní basová linka a máme tu space rock jak vyšitý, jediným zvláštním prvkem jsou tu použité vokály beze slov. Nejednomu by to připomělo hudbu raných Pink Floyd. A v samotném závěru potěší důvěrně známá melodie, Vltava. Plancton nabídne bzučení synthesizeru, zvonivé tóny akustické kytary a citlivý zpěv a tak je nejavantgardnějším kouskem na albu titulní flák Pollution. Tady mísí se zvláštní elektronické zvuky s bubláním vody, hukotem, akustickou kytarou a jednoduchou, až kolovrátkovou melodií. Závěr v podobě skladby Ti sei mai chiesto quale funcione hai? už je jen takovým smutným requiem. Neslyšíme nic jiného, než klasickou hudbu a pláč zlomeného muže.

Já jsem ve své podstatě posluchač velice konzervativní a alternativní hudbě se vyhýbám obloukem, ale tuhle desku opravdu můžu. Ve své době byla i docela úspěšná a dodnes je řazena mezi nejlepší italská progressive rocková alba sedmdesátých let. Debutu jsem nadělil tři, téhle nahrávce by slušely tři a půl. Doporučuji fandům muziky experimentálnějšího ražení a prvních desek Pink Floyd.




reagovat