Snake - @ 21.03.2015 | #

Nebýt digitálních technologií a internetu, tak už by si dneska na italskou art rockovou skupinu Alusa Fallax nejspíš nikdo nevzpoměl a to by tedy byla sakra škoda. Zaplaťpánbu za ty reedice. Kapela vydala jen jedno velmi ceněné LP, které se mezi fanoušky italského progresivního rocku těší velké oblibě. Tématem koncepčního alba je příběh chlapce, poznamenaného přísnou rodinnou výchovou a celý projekt byl původně realizován ve formě rockové opery. Jednotlivé skladby na sebe plynule navazují a kvůli orientaci "v terénu" nezbyde nic jiného, než pečlivě sledovat display vašeho cd přehrávače.

Alusa Fallax tady produkují tu nejjemnější formu art rocku, jakou si lze vůbec představit. Hudbu vyklidněnou a čistou, jak lesní studánka, kterou by nejlépe charakterizoval u nás nepříliš rozšířený výraz "pastorální". Nebo idylická. Vychází z těch nejlepších italských prog rockových tradic, z velké části v symfonickém stylu, s výbornými melodiemi, dramatickými vokály, působivými klávesami, prvky klasické hudby a jazzu.

Kapelu jsem neznal a k nahrávce Intorno alla mia cattiva educazione jsem se na ytb proklikal úplnou náhodou, ale hned první tóny mě vystřelily až někam na oběžnou dráhu. To jsou přesně ty desky o kterých si říkáte, že je musíte mít doma, i kdyby čert na koze jezdil. Naštěstí jsem nemusel pátrat dlouho, ani solit nekřesťanské jermelíky za japonský import, neboť pěkná rozkládací mini vinyl replika od Vinyl Magic je je k mání i v tuzemských eshopech. Hodnocení je nasnadě, pět hvězd.

Snake @ 27.02.2017 10:45:30 | #
Uf, nevím, jestli ti na tohle budu umět odpovědět. Moje vyjadřovací schopnosti jsou nevalné a někteří kolegové by to zvládli určitě líp :)

Na úplném začátku byla italská scéna velmi ovlivněná tou britskou a kapelami King Crimson, ELP, Jethro Tull a především Genesis, ale postupem času - a bylo to období velmi krátké - se vyprofilovala do podoby zcela originální a svébytné. Jejími hlavními znaky jsou atmosféra, melodičnost a zpěv v mateřském jazyce. Kapel s texty v angličtině bylo v té době opravdu jen pár.

Dalším specifikem je to, že v celosvětovém měřítku se kapely z Itálie - až na vyjímky - takřka neprosadily a vavříny sbíraly především doma. Zajímavostí je i vysoké procento tzv. "jednoalbumovek", tedy skupin, které se zmohly na jediné album, které vzápětí zapadlo a slavným stalo se - díky renesanci zájmu o italský prog rock - až v době nedávno minulé.

Abych to celé nějak shrnul : na italské scéně si cením velkého podílu kláves, melodičnosti s minimem disharmonických pasáží, hojného využívání postupů známých z klasické hudby a italského temperamentu a atmosféry, umocněné používáním italštiny.