Reakce na recenzi:

Snake - @ 13.05.2015

CD BMG Japan, BVCM - 37585, 2005

Na počátku rozmachu italské art rockové scény z kraje sedmdesátých let dvacátého století stála mimo jiné i skupina Reale Accademia di Musica. Ta vydala pouhá dvě alba, eponymní debut (1972) a společný projekt s písničkářem Adrianem Montedurem (1974). Tady se však "akademici" zhostili spíš role doprovodného bandu a tak si pojďme raději představit výše uvedenou "prvničku".

Šest skladeb, jedenačtyřicet minut romantického, nostalgického, melodického a vysoce emociálního art rocku. S ohledem na rok vydání je velmi těžké najít nějaký vhodný příměr k jiné a známější kapele. Premiata Forneria Marconi i Banco del Muttuo Socorso svá první alba vydávají rovněž v roce 1972 a tak jsou všichni prakticky současníky. O hudbu Reale Accademia di Musica však nějak nebyl zájem a tak zcela nezaslouženě upadla do naprostého zapomění.

V první skladbě - Favola - je to především o posmutnělém vokálu a pěkných melodiích, doprovázených zvoněním akustických kytar a lehkým dotykem symfonického orchestru. Za první z vrcholů desky považuji následující píseň Mattino, jejíž melodie mě dokáže vystřelit až někam do prog rockového nebe. Teprve tady, v páté (4:22) minutě poprvé se přidávají bicí nástroje a když vzápětí klávesista Federico Troiani otevře stavidla svým classical rockovým eskapádám, moje nadšení nezná mezí. Trojka Ognuno Sa pokračuje v podobném duchu. Vláčné tempo, šmrdlání akustických kytar, varhany a především důrazné úhozy klimpru. Změna se dá rozpoznat jen na postu vokalisty, ten hlas je prostě jiný. Ruku do ohně bych za to samozřejmě nedal, ale španělského "pěvce" Cabanese tady zřejmě vystřídal klávesista Troiani...

Druhou polovinu desky zahajuje dramatická skladba Padre. Ke slovu se poprvé ve větší míře dostane i elektrická kytara a poněkud tíživou atmosféru jen umocní chladně pohřební tóny varhan. Lavoro In Citta´ zahájí malá klavírní etuda, ale prakticky vzápětí se přidají dunivé údery bicích a zkreslený zvuk varhan. Oba zpěváci se střídají a vše vyvrcholí pěkným refrénem, podepřeným táhlými tóny božského mellotronu. V samotném závěru skladby překvapí najazzlá instrumentální vsuvka. Je tu finále, s ním i druhý vrchol a nejtvrdší kousek na desce, Vertigine. Naříkavý zpěv doprovází především vzteklé vrčení varhan a tlukot variabilních bicích, v mezihře dojde i na pěkná sóla kytary a kláves a nechybí ani další classical rockový výstup. Skladba je to velmi povedená a píše parádní tečku za celým albem.

Do sbírky se mi podařilo zařadit krásnou mini vinyl repliku od BMG Japan, s výtečně restaurovaným zvukem a hraje to opravdu báječně. Loni tento dlouhou dobu velmi špatně sehnatelný titul vydal konečně i label Sony a měl by tak být snadno dostupný u každého lepšího prodejce. Mohu jej tak doporučit všem zapáleným fanouškům R.P.I.