Reakce na recenzi:

Jarouš - @ 24.10.2015

Cesta k tomuto albu byla pro mne dosti dlouhá. Po prvních dvou posleších jsem je zavrhl jako nezajímavé. Později jsem se vrátil a s každým dalším pozorným poslechem jsem byl čím dál tím více nadšenější.
Jak to tedy nakonec vidím. Moderní progresivní rocková hudba, která čerpá z oblastí klasického rocku, elektronické sféry, jazzu, ambientu, britské alternativy, ale i moderního popu. Je to koncepční album, Wilson uvádí, že je inspirováno do-kumentem o jisté krásné a úspěšné ženě, o které 3 roky nikdo nevěděl, nikdo ji nepostrádal, všichni na ni z neznámých důvodů zapomněli a poté ji nalezli v jejím bytě mrtvou.
Úvodní „First Regret“ je příjemná, spíše ambientní miniatura, která sama o sobě nijak neuchvátí. Slouží spíše jako úvod pro následující desetiminutovou kompozici.
„3 Years Older“ je jedním z vrcholů alba s množstvím úchvatných momentů. Velmi zdařilá kompozice, bohatá na rytmické i zvukové zvraty. Začíná krásnou zvonivou kytarou, na níž se postupně nabalují další nástroje. Zvuk přitvrdí, ale nechybí ani tiché pasáže s klavírem. Tato skladba asi nejvíce navazuje na před-chozí album z roku 2013 The Raven That Refused To Sing.
Naopak titulní skladba „Hand. Cannot. Erase“ je ukázkou příklonu k jednodušším, řekněme poprockovým postupům. Je to stále Wilsonovský rock, ale jakoby určený širšímu posluchačskému publiku. Označení pop zde nepoužívám hanlivě. Píseň má spoustu zajímavých hudebních nápadů, je perfektně provedena a nahrána. Bylo by krásné, kdyby takovouto hudbu hrála „hitrádia“. Dovolím si tady vsunout ironickou otázku: Je hudba např. skupiny Asia progrockem nebo poprockem?
„Perfect Life“ byla vybrána jako první singl z desky. Má jednoduchou, ale zají-mavou strukturu. Začátek je minimalistický trip-hopový se zpovědí hlavní hrdinky (hlas Katherine Jenkins) tohoto koncepčního alba. V druhé části se přidává Stevenův zpěv a ostatní nástroje a skladba končí jako plnohodnotná popová balada s lehce elektronickým podkladem. Prosté, sdělné, působivé. Steven nám ukazuje, že umí složité progresivní kousky stejně jako jednoduší až minimalistické věci.
„Routine“ patří k dalším vrcholům alba. Na devítiminutové ploše se neustále něco děje. Začíná se poklidně Stevenovým zpěvem pouze s klavírem. Nástroje se začínají zahušťovat a přidává se izraelská zpěvačka Ninet Tayeb s velmi zajímavým hlasem. Její vklad je naprosto fenomenální, přináší velké dramatično a napětí, ale i něhu. Jemný závěr “Routine” připravuje nástupní pole pro následující skladbu
„Home Invasion“, která patří spolu s „Regret #9“ k experimentálnější části alba.
Do klávesového intra nekompromisně vtrhne výrazná rytmika a nervózní ostré metalové rify. Zhruba v polovině skladby přichází zklidnění a Wilsonův vokál nás provede do psychedelicky zabarveného závěru, kde jestliže chceme, můžeme zaslechnout vzpomínky na barretovské období Pink Floyd. Nekompromisním rifem plynule přejdeme v následující
„Regret #9“, která pokračuje v navozené psychedelii. V podstatě se jedná o dvě výhradně instrumentální sólové části. Zahajuje syntezátor, který následně pře-dává slovo kytaře zpívající nad zvukovou stěnou se skvělou baskytarou a ham-modkami. Závěr je čistě akustický a jsou zde zakomponovány dětské hlasy, které potom uslyšíme ještě v závěru alba.
„Transience” je krátký akustický předěl s křehkým Wilsonovým zpěvem.
Třináctiminutová „Ancestral” je nejdelší skladbou a vrcholem alba. Začátek je tichý a klidný, lehce elektronický. Po krátkém flétnovém sólu hudba postupně začíná nabývat na intenzitě, přidávají se stále hlasitější smyčce. Stevenův hlas zní naléhavě, zazní i sborový zpěv a přichází krásné kytarové sólo. Po něm se hudba opět zklidní a slyšíme opět skvělý vokál Ninet Tayeb a následné syntezátorové sólo. Skvělým momentem je mezihra s baskytarou a jakoby zvonkohrou. Hudba opět nabývá na naléhavosti. Tvrdé rify dovalí hudbu ke krátkému akustickému závěru této skvělé kompozice.
Předposlední „Happy Returns“ uklidní a po předchozí dramatické kompozici dovede k závěru alba. Začíná klidným téměř folkrockovým zpěvem za doprovodu klavíru a akustické kytary. Na závěr zvuk zahušťuje elektrická kytarou a i zpěv se stává důraznějším. Skladba končí klidnou pasáží a plynule přechází v závěrečné
„Ascendant Here On…“, což je kratičký, jakoby ze sna vytržený, téměř andělský popěvek. Ke konci se ozývají dětské hlasy. Je to vzpomínka na dětství, a nebo okamžik, kdy tělo opouští pozemskou tělesnou schránku, a nebo obojí?
A závěr: po úvodní skepsi, která se postupně měnila v nadšení, je to pro mne jednoznačně pět *****.