Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.03.2017

Stevena Wilsona považuji za velkého vizionáře a jednu z největších osobností na hudebním poli střední generace. Po boku M. Akerfelda, M. Dudy a D. Gildenlöwa tvoří tento gigant jednu z nejvýraznějších person současnosti. I já se v jeho společnosti dostal do fáze, kdy jsem schopen ho uznat nejen jako génia tisíce hudebních směrů a odnoží, ale i jako velkého hitmakera.

V tuto chvíli zastávám názor, že jeho neskutečně tvůrčí emoční čin, a to album minulé (tedy Havran) byl překonán a nastoupila doba nová, předložená prostřednictvím alba Hand. Cannot. Erase. Materiál je rozhodně mnohem přístupnější, než bylo doposud u předešlých sólových počinů zvykem, ale o jakési konverzi ke střednímu proudu nemůže být řeč. Steven tvoří srdcem, nikoli pro masy, a tak podobná polemika vyznívá jako holý nesmysl.

Je to jedna velká atmosférická masa (jak jsme už od začátku Stevenova účinkování zvyklí), textově prostoupena poutavým a smutným vyprávěním o osamělé osobě, zasazené uprostřed "odlidštěného" velkoměsta, tentokrát doprovázená opět trochu jinou instrumentální stránkou. Kdybych měl vypichnout jen pár momentů z této desky, pak to rozhodně být musí vynikající melodie ve skladbě 3 Years Older a meziplanetární vjem Perfect Life, ozdobený smutným Stevenovým hlasovým nadáním. Určitě také progresivní bourák Routine s vytříbeným kytarovým sólíčkem, mimodimenzionální vokální vpád v cyber suitě Home Invasion a na ni navazující instrumentální snůška delikátně poskládaných notiček Regret #9. A po zásluze i nejdelší Ancestral, měnící barvy a zvraty tak často, že je z počátků velice oblížné skladbu nějak uchopit.

Sestava snů po jeho boku nepřipouští žádné pochybnosti u alba, které každým novým poslechem roste s touhou dotýkat se hvězd.