Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.10.2016

Hodně dlouho trvalo, než se mi podařilo sehnat tuto vzácnost za rozumný peníz a z českého hudebního webu. Skoro dva dlouhé roky, sice to nebylo nijak intenzivní honba za klenotem Pallas diskografie, ale přeci jsem nakonec rád, že placku mám. Pro začátek tedy malý pohled do historie. Pallas-áky obdivuji, hlavně období s A. Reedem, ty tři desky, které spolu natočili patří k tomu nej z mojí fonotéky a hrubě jsem byl zklamán z jeho odchodu a vlastně i z jeho náhradníkem, poté co jsem slyšel předposlední desku XXV. Neohromila mne hudebně (i když teď přemýšlím, že ji nakonec ještě šanci dám a znovu do sbírky pořídím, nejspíš pod tíhou spokojenosti s tímto kotoučem), a hlasově už vůbec. Naštěstí, kdeže 3 roky staré vokální sněhy jsou, Paul Mackie na sobě kvalitně zapracoval a jeho bohatší pěvecký styl i zajímavější barevný odstín mi tady sedí o poznání lépe.
Pravda je, že jsem na prvních několik poslechů ohromen zrovna nebyl, kytarová hra Nialla Mathewsona tu oproti trojici jmenovaných alb, pracuje více pro celek, tolik neexhibuje, neukazuje se. Její melodické postupy zůstávají posluchači dlouho skryty, ale jak už to u kvalitní hudby bývá, časem ukáže svá silná místa, melodie začnou jasně prostupovat na povrch a prvotní kompoziční šeď, se rázem mění do progresivních struktur, zajímavě a nečekaně měnící své tvary. Navíc zvláštní scifi atmosféra je přítomna po celou hrací délku alba a má slušný podíl na celkovém názoru vycházejícím z takto tvořené hudby.

První Shadow Of The Sun i poslední Winter Is Coming- nepostrádají v projevu Pallas zručnou údernost, tah na bránu i nemalé hitové ambice, jejich valivé tempo válcuje vše před sebou, vysunutá basa lídra Graemea Murraye se dere dopředu jako hladový tygr a hlavně druhá jmenovaná (výborný název), skvěle intonovaná záležitost, dokáže jako závěr desky působit katarzně uhrančivým způsobem. Výborné melodie, obměňucí písňová stavba, mocné bicí údery, nebo třeba závěrečná symfonická nadstavba působí na diváka patřičně svůdně.
Střed desky, od druhé New Life -po- šestou Wake Up Call (sedmá In Cold Blood- je něžně svůdná maličkost vonící kapkami rosy, symbolizující jemný závan chvilkové rovnováhy)- naplňuje jeden výborný vál za druhým. Minutáži se meze nekladou, melodické stuhy se pnou pod potemnělou oblohou navrženou scifi klávesovým štětcem (mohutná Dominion), dojem umocňuje slušně dynamická rytmická hra (baskytara je prostě všude a skladby táhne) i vokálně svéhlavý Paulův projev. A když se kouknete do bookletu na ilustraci na druhé dvojstraně, rázem máte pocit bezvýchodné situace naplněné pobytem kdesi v temných koutech krajin podobných Tolkienovu Mordoru.

Plusové body za zajímavý název alba (jsme, kdo jsme), koncept, geniální obal i booklet. Naposled jsem si desku pustil pěkně večer, potmě v klídku pokojíka do sluchátek, kde její účinek, podpořen solidní aparatůrou slušně vynikl.
Poslední Pallas jsou zkrátka silným afrodisiakem.