Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.09.2016

První, plně autorská kolekce po 14 letech od albové prvotiny, první čistě Bonamassovy (nepočítaje v to krátký Hendrixovský úvod) písně, bez všudypřítomných, na každé z předchozích desíti desek se nalézajících cover verzí. Nejenom tyto údaje stačí k tomu, aby byl posluchač patřičně napnut a natěšen jak že to tentokrát dopadlo. Milovník jeho hudby rozhodně nemůže být nespokojen, nebo tvrdit, že ho deska snad nebaví, nezajímá. Je tu přesto určité novum a nemyslím pouze skladatelsko úsečné, leč především hudebně překvapující. Začnu tedy hned od začátku a předložím můj pohled na věc rozdělenou podle patřičných hudebních čísel a jejich motivů.

Tak tedy začátek dle mého skromného mínění vůbec nevyšel, ať se jedná o minutu trvajícího nevýrazného Hendrixe, nebo těžko uchopitelnou druhou až zmatečně vyhlížející Oh Beautiful!, není to úplně to pravé. Třetí Love Ain't A Love Song- už prezentuje klaisičtější tvář blues oděného do modernější podoby díky výrazným vpádům dechové sekce, živým perkusím i rázné mistrově kytaře. Plná spokojenost se dostavuje s hybnou, taneční a opět silně dechovou Living On The Moon v níž to Joe i prostřednictvím svého charizmatického hlasu vytáčí do značných obrátek. Mám pocit že typ písní jako je Heartache Follows Wherever I Go, Never Give All Your Heart, nebo klavírem doplněné I Gave Up Everything For You, 'Cept The Blues sedí Joeovi nejlépe, je to přesně ten typ písní s jasnou melodickou linkou, bohatou strukturou a citelně bluesovým zabarvením, které jemu nejlépe vyhovuje. Další velké okamžiky poskytuje píseň titulní s prvotřídní akustikou a sóly coby vytrženými z nejlepší bluesové doby, opravdová lahůdka. Na vlně euforie se pokračuje i v deváté v pořadí opět silně originální, zajímavě tempově pojatá Get Back My Tomorrow- plné bezbřehých kytarových melodií a vyhrávek, s atmosférou která baví. Srdcovku Trouble Town- přináší swingový rytmus podložený navýsost originální žesťovou sekcí, hravými bicími a opuletní klavírní melodií, stavba a drajv této písně útočí na všechny posluchačovy smysly a po celou dobu s ním vláčí a nenechá vydechnout, je to zcela uhrančivý a nevýsost famózní kousek. Zakouřeným barem se linou tóny poslední So, What Would I Do a člověk začíná bilancovat co vše se tentokrát Joeovi povedlo a co méně.

Opět s přispěním dlouholeté producentské opory Kevina Shirleyho, basisty Carmina Rojase i bubenické extra třídy Antona Figa vyznívá album na mnoho místech možná až příliš bombasticky a tak dechové sekce zde použité zprvu diváka patřičně navnadí, aby si s dalšími poslechy řekl, není jich až příliš. Přesto je tohle jen malá vada na kráse tak dost zajímavého alba, které v různých náladách a polohách lidské duše může sednout právě tak. Proto pro převážnou část svěžích a nápaditých melodií je mé hodnocení pohybující se mezi 4-5* dotaženo na nejvyšší metu.