john l - @ 27.05.2017 | #

Na kapele Arena mě fascinuje, že každá jejich nahrávka je z úplně jiného těsta. V posledních letech se u všech britských progresivních kapel druhé vlny, objevuje temná atmosféra, jako motto a hnací jednotka jejich alb. Když si vezeme poslední Iq (u nich takhle nastavený "ksicht" čekal asi málokdo), Pendragon, nebo Pallas, na všech albech těchto kapel slyšíme, jak moc je depresivní faktor v muzice dominantním prvkem, spolutvořitelem nálady díla a hybatelem emocí v jednotlivých skladbách.

Když deska The Unquiet Sky vyšla, sjížděl jsem ji do totálního obehrání a když se k ní po letech vracím znovu, baví mě ještě mnohem víc. Arena si razí cestu svého vývoje a Cliva Nolana musím pochválit, jak dobře dokáže na každé nahrávce připravit živnou půdu Mitchellovým kytarovým výbojům. Nápaditost si klestí cestu kaskádami melodií, ty jsou sice na tomto ještě stále aktuálním nosiči skryté pod povrchem, ale ne za každou cenu. Z některých skladeb se vyloupnou hity okamžitě, některé musí postupně dozrávat a jiné je potřeba prozkoumat mnohem výrazněj.

Arena je u mě sázka na jistotu, s touhle kapelou jsem prozatím nikdy nešlápl vedle. Vytvořila dvě výborná a šest vyjímečných alb. Nebojím se je nazvat artefakty současné moderní hudby.

horyna @ 27.05.2017 16:29:36 | #
U této nahrávky Johne, bohužel nesdílím tvé nadšení. Dodnes jsem ji (možná) nepřišel na kloub, pro mě to není Arena, jakou jsem léta obdivoval a s chutí poslouchal. Cítím vyčerpání a řadu průměrných motivů, kapela vše maskuje právě zmiňovanou atmosférou.

Raději se pozastavím nad definicí atmosféra - a alba zveřejněných kapel. Tady ti to sedlo do puntíku. Pendragon něco podobného dlouho potřebovali, ale třeba IQ už na Dark Matter (možná i na The Wake) předvedli, že jim podobné pocity nejsou cizí. A konkrétně Arena tímto směrem postupně plula už dávno, i když v současnosti možná zbytečně intenzivně. A co takový Threshold, ti mě s Mackem přišli oveľa temnější, než v současnosti.