Reakce na recenzi:

Ryback - @ 05.07.2017

Rick Miller je zvláštní umělec. Začal se věnovat hudbě počátkem osmdesátých let, kdy se věnoval čistě elektronice a později se přes folk a i country našel v progrocku, oblasti, která mu byla vždy blízká.
Zatím jeho poslední tři studiové alba reprezentují podle mě to nejlepší, co v novodobém progrocku vzniklo. Znějí trochu jak ztracená alba Davida Gilmoura, ovšem mnohem odvážnější.

Heart of Darkness má vysoké hodnocení na progarchives a to zcela oprávněně. Je to progrock, který přes svou všudypřítomnou melancholii zní svěže a nebojí se i znít moderně. Nebojí se etnických vlivů (úvodní skladba Heart of Darkness) i čerpání z elektroniky, ale přitom neopouští pevný základ rocku. I díky tomu se nejedná o pouhou lacinou kopírku let sedmdesátých.
Druhá skladba Blood of the Rose jako by vypadla z toho nejlepšího alba Davida Gilmoura – ta melodie, zpěv, elektrická kytara. A navíc je okořeněna flétnou a to přesně tím způsobem, jakým to mají artrockeři rádi. Fandové poklidnějších Pink Floyd si zde přijdou na své.
Třetí skladba z pěti Castle Walls je v podstatě písnička se silnou melodií, aniž by musela sklouznout klouzačkou do výpomocného pískoviště trapného popíku. Text je opět lyrický a víc než smutný…
Nejoceňovanější skladbou je čtvrtá, skoro čtrnáctiminutová kompozice The Dark Lady. Je to skutečná nádhera. Gilmourovská kytara i zpěv, moderně znějící teskné a tajemné klávesy, floydovsky pulsující basa… Violoncello, které nastoupí s klavírem ve čtvrté minutě a kreslí smutné, prokleté obrazy beznaděje a smutku… Hudebně se zde stále děje něco nového a přitom skladba drží při sobě, je to profesionálně promakané podobně jako třeba u Stevena Wilsona a jeho Havrana. Tolik výborných a emocionálně silných nápadů v jedné kompozici se často nevidí.
Závěr patří písni Come Summer, She Died. Je to romantické, neveselé, přesto lehce pompézní, jak se tak na skladbu zavírající album sluší.

Spolu s následným albem se podle mě jedná o jednoznačný klenot, pět hvězdiček tedy uděluji bez váhání.