Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 11.03.2016

Tohle album, jeden z mnoha metalových skvostů roku 1995, mě jednou pustil na jakémsi večírku na střední škole jeden stejně zapálený maniak a od té chvíle jsem této trhavině úplně propadl. Přeorientování thrash- a deathmetalového zvuku z prvního alba do více elektronického a industriálního podtónu bylo v té době revoluční, a stejný pocit mám i po 20 letech... Není to tak technicky zničující jako Meshuggah, ale odrovná vás to úplně stejně.

Nástup titulní skladby je pro mě i po těch letech, kdy jsem tohle album obrátil i naruby, naprosto nekompromisní záležitost. Elektronický skřípot a vražedně odsekávaný motiv přebírají kytary a rozjíždí se metalový válec, kde Burton C. Bell mistrně střídá melodický projev s metalickým řevem, refrén je totálně natlakovaný, ale přesto si tam FF najdou prostor na melodii, která pak určuje i druhou půli - ochranná známka kapely. V závěru se opět dostáváme k úvodním sekaným motivům. Self Bias Resistor je ještě extrémnější - začíná ultrarychlou ocelovou sekačkou, pak ale kapela znovu vyloupne skvělý melodický refrénový motiv, který určuje další ráz skladby, mezihra s parádně rytmicky vyvedenými riffy je parádní. Mocný Burtonův vokál se tady zase roboticky přelévá od řevu k chladné melodii a celé to má zničující účinek - hymna nového věku metalu. Zero Signal je pro mě možná nejzásadnější skladba nejen alba, ale i celé tvorby FF. Dramatický, až teatrální rozjezd se samply se zvolna, drtivým způsobem přelije do intenzívně sekaných kytar a na pozadí zní lehký industriální opar, pak do toho vstoupí Burton, jehož zničující hlas působí jako direkt. Refrény jsou tady prostě famózní a po industriálně sekané mezihře se dostaneme do fantasticky gradovaného závěru s údery do chemické klaviatury, kde se uvolňuje neskutečné množství zničující energie. Replica je okamžitým hitem, ke kterému byl zpracován i drsný klip - sekaný úvodní zásadní motiv a ultramelodický refrén útočí okamžitě a vzniká nekompromisní lavina, která se neohlíží nazpět a nebere zajatce... Chcete-li model skákačky na koncerty, tak jsme tady doma....není co dodat. New Breed je první skladbou, která plně ukazuje tehdejší zaujetí FF pro elektronické výboje všeho druhu. Unisono postavená disko rytmika, nátlakový hlas, elektronicky mutované riffy - říkáte si, že tohle by se v drsnějším obalu mohlo ocitnout na deskách takových Laibach, Rammstein nebo pro mě za mě Nine Inch Nails. Dog Day Sunrise je výtečný cover s krásně melodicky odstartovanou strukturou riffů, oproti předchozím náložím je to úplně příjemná změna nálady do pohody... Elektronické vyznění zůstává, ale celkový tlak se výrazně snížil a kapela si víc vyhrála s melodiemi a rytmikou - Burton tady opět vévodí. Body Hammer je ale drastickým návratem k FF klasice - naprosto zásadní zasekávaný riff, industriálně zabarvené údery, ocitáme se v pekle, ze kterého není úniku, a Burtonova mistrně zaostřená melodická břitva vás kopne úplně někam do suterénu. Totální apokalyptický elektro-thrash metal, při kterém v pokoji v klidové pozici asi nevydržíte. Flashpoint je další krátkou elektronicky laděnou peckou, syntetické je celé pozadí včetně úvodu a celý tento válec je postaven na parádní souhře drtící basy a zběsilých kytar, refrén využívá opět melodickou formu vokálu. H-K (Hunter-Killer), název inspirovaný Terminátorem, a hudba tomu také dělá veškerou čest. Krátký industriální úvod, samplované hlasy odjinud, dramatické údery a rychlý sekaná nástup kytarové smršti s vkusnou melodickou linkou. Burtonův hlas to zase krásně vede do refrénu, kde se skví melodie a kterýžto model pak o pár let později kopírovaly všechny ty tuny nu-metalových a bůhví ještě jakých kapel... Pisschrist - pokud jsme u Terminátora, nevím, zda si tady FF z něj nevypůjčili celé ty počáteční samply... Pak se ale rozjíždí dokonalá riffová sekaná mašinérie s Burtonem, jehož zpěvořev střídá tentokrát mimořádně melodicky vyvedený refrén - jako bychom se z metalického pekla přesunuli někam na vrchol oblak, ale tohle FF prostě umí. Palec nahoru! Závěr patří nejdelší A Therapy for Pain, nádheře, vlastně vybočující z nálady alba nejen svou desetiminutovou délkou. Hned ze začátku se ozve pár dramatických tónů, okolo nichž pak FF vystavěli celou tuhle parádu. Narůstá kolem nich industriální a elektronický opar, pak si bere slovo tentokrát vyklidněný, téměř kazatelsky působící Burton C. Bell, a napětí mezi klidným a drsným protipólem působí až do závěru. V něm se skladba noří do industriálního oparu a zvolna dohasíná... Krásná ukázka, že to v té hodinové palbě jde i jinak. I po 21 letech mě tohle prkno bere stejně, jako kdysi. Ani sekunda zbytečná a jen málo nějakého oddechu. Jen pro připravené...


Asi po hodině tohoto elektro-metalového hřmění jen zírám s otevřenými ústy. Zpracovat a zachytit metalový zvuk touto formou chtělo v té době značnou dávku odvahy, ale FF ji měli a sklidili zasloužený úspěch a ovace. A to už vůbec nepočítám ta stáda lepších nebo horších napodobitelů tohohle zvuku. Hlavně kytarová hra Dina Cazarese je totální unikát...