Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 06.06.2018

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.