Spock's Beard - The Oblivion Particle (2015)

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.

reagovat

PaloM @ 07.06.2018 06:37:22
No ten Železník je tu ako päsť na oko. Asi to bol žart od skupiny. Inak, od Black Sabbath je to evergreen forever.
Ak sa raz dostanem k tomu, že zatúžim mať v zbierke CD aj Spock's Beard, určito to budú Oblivion Particle a Brief Nocturnes And Dreamless Sleep. A zrejme nič viac.

jirka 7200 @ 07.06.2018 07:27:12
Plně souhlasím - tyto dvě alba jsou i pro mě ta nejlepší z celé tvorby SB, letošní novinka se s nimi měřit nemůže.

I když ze starší tvorby ještě se Stevem jsem také jednu desku objednal.

PaloM @ 07.06.2018 09:59:52
No vidíš Jirka, občas sa aj zhodneme :-)
Zhruba pred 10 rokmi som sa registroval na Progboarde a široké spektrum neo prog rockových skupín som začal spoznávať až na základe tipov tu a vtedy sa tu často spomínali aj Spock's Beard. Tak som postupne vypočul skoro celú ich diskografiu. Určito by som ani teraz nemal problém s posluchom albumov rad radom, ale zo známych dôvodov to nie je možné, pretože je obrovské množstvo muziky aj inej, čo mám v pláne. Ale vážne uvažujem, že tie dva tituly tento rok si kúpim.
Viem, že zámerne píšeš o jednotlivých členoch skupiny, kto kde hral a porovnávaš ich. V poriadku, ja to však tak podrobne neštudujem. Všeobecne si veľmi rád prečítam biografie umelcov, no pri Spock's Beard som sa sútredil len na hudbu a podľa pocitov si vybral.

Brano @ 07.06.2018 10:31:35
Z toho množstva albumov ,ktoré Spock´s Beard nahrali ťažho hľadať favorita.Z prvého albumu The Light cítiť nadšenie a nefalšované oduševnenie pre vec.Potom v roku 2000,keď vyšla V.(päťka),to bola bomba,počúval som to stále dookola a rovnako 2002 a dvojalbum Snow...ale teraz s odstupom času sa mi javí ako najvyzretejší album Brief Nocturnes And Dreamless Sleep.Bývalý líder SB Neal Morse je dobrý muzikant,ale naklochtil toho príliš veľa podľa jednej šablóny hlavne čo sa týka jeho sólovej tvorby.Takže táto jeho nadprodukcia tú jeho hudbu dosť degraduje,takže v konečnom dôsledku je to dobre,že zo Spock´s Beard vlastne odišiel.Na tejto skupine mi je sympatické,že na každom albume nájdete nejaký odkaz na velikánov Gentle Giant,nejakú vokálnu eskapádu :-)...

Kluky ze S.B. obdivuju, už dva jejich leadeři odešli, kreativní mozkovny a výborní tahouni, zpěváci i komponisté. Vždy to pánové ustáli, pozměnili obsazení a pokračují dál. Už od dob legendárního debutu The Light, kterým si získlai velký počet fanoušků, se jejich základna rozrůstá a nemyslím, že by nějaké procento z nich kteroukoliv deskou ztratili. Všechny jsou tak vyrovnané a kvalitní, že se mezi nimi těžko hledá víc výraznější celek. Někdo holduje Nealovu (konzervativnějšímu)období, někdo raděj Nickovu experimentálnější tvář a mladé nadšence přitáhlo Tedův zapál na posledních dvou deskách, na kterých se obrazně velkým obloukem kapela vrací ke klasičtějším schématům.

A kdo že to zahrál na 12 té studiovce nejlíp?
Jako již tradičně, výbornej je Dave Meros, Alan svou kytarou rozhodně nic nepokazí, pomalý vývoj je cítit i u něj a Okumuto na pár místech trochu přitemnil. I Jimmi mi připadá nějak při síle, ale hlavně Ted je perfektní, kolik odstínů a citu dokáže svým hlasem k divákovi protlačit je úžasné, řekl bych, že jde o jeho životní pěvecký výkon.

Písničky nemá cenu jmenovat, jde o dokonale vyrovnanou sbírku devíti rovnocených a kvalitních tracků, navíc se to u mě podle nálady mění. Pro dnešek by to byla 2,3,5,6a9.

Snad už jen dodám, ještěže jsou tu takové kepely jako je tato.
reagovat

horyna @ 01.11.2016 14:26:34
Pravda je taková, že Spock´s slabší vzorky točit nedokáží, katalog je tak nabitý, abych vypichnul lepší kousek bude to vždy o prsa. Každé období má své silné stránky, osobně mám nejraděj Nickovy čtyři geniální placičky. V nich se drželi invenčně na vrcholu.

Jarda P @ 02.11.2016 06:54:04
Jestli je vzorek slabší či silnější je věc názoru. Mně se od nich například líbí až poslední 2 desky. Do těch předtím jsem se snažil proniknout, ale bez úspěchu.

john l @ 02.11.2016 07:08:38
Předchozí Brief Nocturnes mě přišla vydařenější, ale jasně pořád je to nadstandardní práce. U starších desek to mám nějak na přeskáčku, jedna se mě líbí víc, druhá naopak, ale první tři jsou už pár let brané jako klasické

steve @ 02.11.2016 12:06:04
Těžko pochopím že se někomu líbí jejich desky na přeskáčku, nebo jen poslední dvě? S.B. stvořili úžasnou a jedinečnou hudební formuli, kterou teď už jen vypiplávají. Když si pustím Light, slintám blahem.

Balů @ 02.11.2016 12:47:21
Na to, že se někomu líbí jen některá alba,je docela snadná odpověď.
Čím více mám naposloucháno, tím více porovnávám. Ať už v rámci alb kapely, nebo napříč mezi mými oblíbenci.

Jakožto nadšenec z vinylové éry jsem vždy hodnotil, zda album drží hudebně při sobě,
a zda ho mohu poslouchat na jeden zátah bez přeskakování nějakých tracků.

A co si budem říkat, čím delší je stopáž, tím je pro mne větší nebezpečí, že to ztratí tah a sevřenost.
Takže alba složená z nekonečných skladeb a stále se opakujících motivů to u mne mají ještě těžší.
Když vezmu sedmdesátky, tak dvojalb moc není. Ani posluchač není stroj na vstřebávání hudby.
Pro mne popsaný problém může nastat u jakéhokoli interpreta.

Zajímal by mne názor i dalších progborďáků, a určitě nechci vyvolávat kontroverze :)

steve @ 02.11.2016 13:14:21
Já s porovnáváním nemám problém, nebo spíš ho nevyhledávám, třeba u spoků je to 12 rozdílných a plnokrevných alb, každé něčím jedinečné. Co se týče stopáže, to už je horší a největším oříškem jsou dlouhominutové skladby, udržet soustředění nebývá nejlehčí, stačí pár plytkých motivů a je konec. Desky Flower Kings by mohli vyprávět:)

Balů @ 02.11.2016 13:20:11
Ano zrovna Flower Kings, tam se určitě shodnem.

horyna @ 02.11.2016 13:37:43
Nejspokojenější jsem když se stopáž alba nachází mezi 45-60 minutami, to většinou nebývá problém udržet koncentrovanost, musí předložený materiál ovšem stát za to. Je hodně alb, které mají zbytečně moc skladeb a ztrácejí na zajímavosti, pak člověk 2,3,4 vyřadí a nejdnou je z desky zlatý hřeb.

Jarda P @ 02.11.2016 16:38:27
Problém je v tom, že zatímco zamlada v 70. letech jsme měli fůru času desky naposlouchat, protože moc zábavy nebylo, dnes naposlouchat diskografie pro mě neznámé kapely je vzhledem k nedostatku času obtížné. Zatímco Flower Kings jsem věnoval dovolenou v Chorvatsku před pár lety a díky tomu si pořídil skoro celou jejich diskografii, Spock´s Beard takovou šanci asi nedostanou. Jejich kouzlo na mě totiž kromě posledních 2 desek nezapůsobilo.

Mohyla @ 02.11.2016 17:08:19
Jarda, keď budeš veľký (pôjdeš do penzie), tak to dobehneš! Ak máš rád Flower, tak asi budeš aj Spock´s pozitívny, to sú, ako bratranci!

Jarda P @ 02.11.2016 19:14:45
Mohyla: jenže důchodci mají prý míň času než pracující. Tak nevím nevím ¨:-)

Přiznávám, chovám obdiv k této partě skvělých muzikantů od jejich albových počátků roku 1995. Miluji všechny tři období jimiž si kapela prošla, ať byl u mikrofonu Neal Morse, Nick D'Virgilio nebo poslední zástupce Ted Leonard, vždy mi jejich projev maximálně vyhovoval, ba co říkám, přímo uchu lahodil.
Zastávám subjektivní názor týkající se obliby jejich alb, mám je rád skutečně všechna a kdybych měl alespoň některá upřednostnit, byla by to asi tato (i když počet se může náladou měnit). Především hned skvostný debut-The Light, mnohem později oblíbený- The Kindness of Strangers a okamžitá láska k albu V. S Nickem u mikrofonu- především eponymní album a desku X. No a s Tedem? No samozřejmě že oboje :-)

Úvod prostřednictvím Tides of Time- mi připadá, že se kapela jakoby teprve rozehřívá, mnohem více mne baví její druhá akustičtější část.
Druhá, Leonardova Minion- přichází hned v úvodu s originálním hitovým motivem, přidávají se poutavé Okumotovy rejstříky, vytažená basa, Alan Morse se opírá do strun laděných akusticky a vše podtrhává naléhavý silně emotivní vokál.
Ve třetí Hell's Not Enough- nám klasické kytary společně s flétnami navozují vskutku renesanční pocity, jež námi prostupují po celou, neuvěřitelně svěže působící skladbu.
Bennett Built a Time Machine- o vokály se zde dělí Ted s Jimmy Keeganem a její zprvu uvolněná atmosféra založena na klasických kytarách, pianu a citlivých klávesách se v půli přetaví do progresivní vychřice, kde pod klávesovým "kotlem" přitápí basový tep a energické kytarové vstupy.
Get Out While You Can- prvotně houstnoucí atmosféru rozčísnou klávesové závoje a naprosto famózní vokální složka, jež v refrénu přidá na naléhavosti, citlivé bicí a Okumotovy zvuky námi proudí i po zbytek skladby.
V A Better Way To Fly- se progrockový stroj roztáčí do vysokých obrátek, skoro 9 minut pravých orgií se nese na vokálním umu pana zpěváka, ostře pádících klávesách, živelných bicích, parádní base a co teprve když Alan Morse začne sólovat, jasná tutovka.
V sedmé The Center Line- doslova letíme někam do dálav plni vzrušení z optimitického rytmu, nakažlivé zpěvnosti a překrásných klávesových rejstříků.
To Be Free Again- další artový monolit, začíná pomalu nástupem tvrdých kytar, s akustikami přichází pročištění a katrze se dostavuje v refrénu, síla emocí bouří naším vědomím a je to vskutku nanejvýš příjemné. Sklidnění s konejšivými tóny piana a vkusný vokál nás unáší do příjemných zákoutí lidských emocí, ke konci skladba opět nabírá na síle a nevtíravá klavírní melodie doplněna funkční baskytarou a bicími nás nutí o písni uvažovat v těch největších superlatiivech
Kapela se loučí pomocí Disappear ..., ale néé, poslouchejte, stojí to za to, nádherná věc.

Je všeobecně známo že po odchodu dvorního skladatele N. Morse, tuto důležitou část tvorby převzali z větší části na svá bedra pánové (zvenčí kapely) Ausmus / Boegehold, za občasné účasti muzikantů samotných. Tento krok kupodivu jeví se mi jako nejlepší možný, desku od desky jako by chtěli překonat sami sebe, jinak si nedovedu vysvětlit tak pravidelný, neuvěřitelně silný skladatelský vklad. The Oblivion Particel je přinejmenším stejně dobré jako minulé Brief Nocturnes... a možná ještě lepší :-)
reagovat

Mohyla @ 26.03.2016 12:53:30
Podľa toho, čo a ako píšeš, ma vôbec neprekvapilo, že si Spock´s pozitívny!:-) Tipoval by som Ťa na môjho rovesníka(cca 60), sú to aj moje koníky a nielen moje! Dokonca sme sa niektorí členovia PB zišli na ich parádnom koncerte v Bratislave, ešte spieval Nick. Leonardo zapadol do partie jedna radosť, písal som to v niektorej recenzii. Rád čítam aj Tvoje tunajšie recenzie, máme podobný vkus, videnie a počutie hudby, len tak ďalej! Nechystáš sa náhodou aj na recenzie Shadow Gallery?

horyna @ 26.03.2016 10:39:29
Mohyla: ahoj, sic jsem asi o dvě dekády mladší, hudební zaměření máme dosti podobné, je jasné že Spoky milujem oba až bláznivě :-) ,koukám na tvé výtvory a za dobu co sem chodím jsem tvým recek přečetl už mraky, rozhodně se shodnem třeba na: posledních párplech, areně, europe, flower k., kansas a dalších, velký díky za ně.
Co se týče Shadow Gallery: léta jsem se sbíral a poslouchal všechny, když ale přišlo období zeštíhlování sbírky, hodně cd jsem prodal, většinou metalovějšího ražení (věkem jak stárnu, tvrdší už nemusím), jelikož art rock a hard rock je mi nejbližší. Nakonec jsem si nechal jen první cd, je mi hudebně nejsympatičtější a nejoriginálnější, koukám že jsi ho sem taky dával :-)

Počiatočná éra Spock's Beard ma až tak nezasahovala, až pokým Neal Morse neodišiel. Vtedy skutočne roztiahli krídla a zaleteli na miesta, kam by sa s Nealom nikdy v živote nedostali. Eponymný album z roku 2006 bol definitívnym dôkazom toho, že existencia Spock's Beard nebola závislá len od skladateľského umu Neala Morsea. Vo svojich radoch majú tentoraz ďalšieho výrazného frontmana Teda Leonarda a s ním naštartovali veľmi úspešnú fázu svojej kariéry, čo sa odrazilo v európskych aj amerických rebríčkoch predajnosti. Novinkový album The Oblivion Particle je z pohľadu autorstva asi najkontroverznejším počinom, keďže väčšinu skladieb má na svedomí ich externý skladateľ John Boegehold. Človek sa teda v duchu opýta sám seba, či je to ešte stále Spock's Beard? Odpoveď znie - rozhodne áno! Melódie a aranžmány majú tú istú neodolateľnú formu, na akú sme stále od nich zvyknutí už roky rokúce.

John Boegehold vedie kapelu aj modernejšími cestičkami a zachraňuje ich od kompozičného úpadku. Myslím si, žeby ich to inak hnalo k typickým art-rockovým klišé. Je sympatické, že pôvodní členovia netrpia komplexmi a uprednostňujú kvalitu, a nie narcizmus. Trochu ma mrzí, že Dave Meros rezignoval na písanie skladieb, keďže v minulosti prišiel s absolútne brilantnými číslami typu As Far As The Mind Can See alebo Edge Of The In-Between. Prekvapil však Ted Leonard, ktorý zložil Minion a Hell's Not Enough. Starí lišiaci Alan Morse a Ryo Okumoto vytvorili snáď asi jeden z najpôsobivejších songov The Center Line, a tým akoby potvrdili, že ešte majú stále čo povedať. Zvuk je tradične výborne spracovaný a vyžaruje do éteru pestré farby.

Spock's Beard sú prvotriedni muzikanti aj aranžéri. Týmto popisom by sa mohla honosiť väčšina tu prítomných skladieb. Úvodná Tides Of Time je ako jediná z autorskej dielne ich ďalšieho externého skladateľa Stana Ausmusa. Hneď udrie do uší krásne nazvučený bicí aparát a vynikajúca melódia. Inštrumentálna pasáž, kde sa prechádza z akustického motívu do plne elektrického je na zjedenie. V poradí druhá Minion je razantná predovšetkým v nádherne emocionálnom refréne. Podobne nápaditá je aj Hell's Not Enough a Ted Leonard evidentne má autorský rukopis, ktorý dokáže obohatiť tvorbu Spock's Beard. Pri krásnej retro záležitosti Bennett Built A Time Machine sa musím usmievať, pretože spev Jimmyho Keegana je proste očarujúci. Každá jedna skladba má konkrétny motív, tému, fantastickú melódiu a špičkové aranžmány. Nie nadarmo sú tam kde sú a konkurencia sa im bohužiaľ musí len prizerať z diaľky. Táto úvaha ma napadla pri počúvaní melodického supersongu The Center Line, na ktorý si drvivá väčšina kapiel ani len necvrkne. To Be Free Again a posledná Disappear obsahujú kopec rafinovaných inštrumentálnych plôch. Navyše Disappear mi pripadá ako pocta americkej kapele Kansas aj vďaka husliam Davida Ragsdalea.

The Oblivion Particle je ešte lepším dielom, než predošlý Brief Nocturnes And Dreamless Sleep. Zároveň je dôkazom toho, že Spock's Beard ako jedni z mála ešte môžu rozširovať teritórium art-rocku. Pri ich hudbe nebudú vrnieť blahom len postarší prog-rockeri, ale aj mladšie generácie. Spock's Beard nemožno podceňovať a budeme musieť s nimi počítať aj do blízkej budúcnosti. Ich jedinečná tvorba je jasnou klasikou žánru, no The Oblivion Particle nasadil tentoraz latku kvality poriadne vysoko.
reagovat

PaloM @ 07.11.2015 08:38:49
Súhlasím, výborný album a výstižná recenzia.
Týmto dielom ma presvedčili, aby som sa po dlhšej dobe vrátil k počúvaniu ich starších albumov.

Mayak @ 07.11.2015 08:47:23
Tradične výstižná a všetko podstatné popisujúca recenzia ...
Skutočne, u Spock's Beard je veľmi prospešné, že v istých cykloch odchádzajú z kapely "kľúčové" osobnosti. Ani si nechcem predstaviť, ako by to vyzeralo, keby tam Neal Morse ostal, či mal aspoň nejaké zásadnejšie slovo pri skladaní materiálu aj mimo svojho fungovania priamo v kapele. Toto je kompozične najrozmanitejší album tejto etablovanej skupiny, vybočenie zo všetkých predošlých klišé a ukážkou toho, že istá miera progresivity je stále možná, aj keď mnohí skeptici sa na termín "prog" pozerajú stále viac cez prsty ... naozaj variabilný album.
... a milujem živé prevedenie Spock's Beard nepochybne viac, ako to bolo v minulosti ...

Jarda P @ 07.11.2015 12:42:10
Mě Spock´s Beard zaujali až po odchodu Morsea, tedy posledními dvěmi alby. Naopak sólová Morsova alba se mi nelíbí vůbec.