Spock's Beard / The Oblivion Particle (2015)

Přiznávám, chovám obdiv k této partě skvělých muzikantů od jejich albových počátků roku 1995. Miluji všechny tři období jimiž si kapela prošla, ať byl u mikrofonu Neal Morse, Nick D'Virgilio nebo poslední zástupce Ted Leonard, vždy mi jejich projev maximálně vyhovoval, ba co říkám, přímo uchu lahodil.
Zastávám subjektivní názor týkající se obliby jejich alb, mám je rád skutečně všechna a kdybych měl alespoň některá upřednostnit, byla by to asi tato (i když počet se může náladou měnit). Především hned skvostný debut-The Light, mnohem později oblíbený- The Kindness of Strangers a okamžitá láska k albu V. S Nickem u mikrofonu- především eponymní album a desku X. No a s Tedem? No samozřejmě že oboje :-)

Úvod prostřednictvím Tides of Time- mi připadá, že se kapela jakoby teprve rozehřívá, mnohem více mne baví její druhá akustičtější část.
Druhá, Leonardova Minion- přichází hned v úvodu s originálním hitovým motivem, přidávají se poutavé Okumotovy rejstříky, vytažená basa, Alan Morse se opírá do strun laděných akusticky a vše podtrhává naléhavý silně emotivní vokál.
Ve třetí Hell's Not Enough- nám klasické kytary společně s flétnami navozují vskutku renesanční pocity, jež námi prostupují po celou, neuvěřitelně svěže působící skladbu.
Bennett Built a Time Machine- o vokály se zde dělí Ted s Jimmy Keeganem a její zprvu uvolněná atmosféra založena na klasických kytarách, pianu a citlivých klávesách se v půli přetaví do progresivní vychřice, kde pod klávesovým "kotlem" přitápí basový tep a energické kytarové vstupy.
Get Out While You Can- prvotně houstnoucí atmosféru rozčísnou klávesové závoje a naprosto famózní vokální složka, jež v refrénu přidá na naléhavosti, citlivé bicí a Okumotovy zvuky námi proudí i po zbytek skladby.
V A Better Way To Fly- se progrockový stroj roztáčí do vysokých obrátek, skoro 9 minut pravých orgií se nese na vokálním umu pana zpěváka, ostře pádících klávesách, živelných bicích, parádní base a co teprve když Alan Morse začne sólovat, jasná tutovka.
V sedmé The Center Line- doslova letíme někam do dálav plni vzrušení z optimitického rytmu, nakažlivé zpěvnosti a překrásných klávesových rejstříků.
To Be Free Again- další artový monolit, začíná pomalu nástupem tvrdých kytar, s akustikami přichází pročištění a katrze se dostavuje v refrénu, síla emocí bouří naším vědomím a je to vskutku nanejvýš příjemné. Sklidnění s konejšivými tóny piana a vkusný vokál nás unáší do příjemných zákoutí lidských emocí, ke konci skladba opět nabírá na síle a nevtíravá klavírní melodie doplněna funkční baskytarou a bicími nás nutí o písni uvažovat v těch největších superlatiivech
Kapela se loučí pomocí Disappear ..., ale néé, poslouchejte, stojí to za to, nádherná věc.

Je všeobecně známo že po odchodu dvorního skladatele N. Morse, tuto důležitou část tvorby převzali z větší části na svá bedra pánové (zvenčí kapely) Ausmus / Boegehold, za občasné účasti muzikantů samotných. Tento krok kupodivu jeví se mi jako nejlepší možný, desku od desky jako by chtěli překonat sami sebe, jinak si nedovedu vysvětlit tak pravidelný, neuvěřitelně silný skladatelský vklad. The Oblivion Particel je přinejmenším stejně dobré jako minulé Brief Nocturnes... a možná ještě lepší :-)

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard