Reakce na recenzi:

Mr.Black - @ 02.09.2015

Cože? Nové album Iron Maiden? Hurá! Dvojalbum? Ajajaj! Tři písně delší než deset minut ...?
Něco podobného se mi honilo hlavou, když jsem poprvé zavětřil The Book of Souls od mé srdeční kapely. Po minulém albu The Final Frontier, které jsem nikdy nebyl schopen slyšet v kuse (je strašně dlouhé a často nezáživné, dle mého názoru), jsem očekával něco podobného. Nestává se mi to často, ale tentokrát jsem vydržel celých devadesát dva minut v kuse poslouchat, aniž bych vyčerpaně odpadl. Snad jen při závěrečné skladbě Empire Of The Clouds bych rezolutně zkrátil uměle natahovanou instrumentální pasáž, ale jinak? Jsem nadšen!

Intro If Eternity Should Fail nás zavádí do džungle a my pak spolu s nesmrtelným šamanem Eddiem přemýšlíme, jestli lidstvu a civilizaci, jakou dnes známe, neodbíjí poslední hodinka... Žádná vypalovačka, ale postupně vybudovaná skladba, která má sílu přílivové vlny.

Speed of Light je starý dobrý svižný heavy metal, který neurazí, ani nepřekvapí. Následuje The Great Unknown, pomalejší, valivější a gradující věc. Velmi, velmi slušná skladba.

Po basovém intru přichází The Red and the Black, jeden z vrcholů alba, ne-li snad úplně největší "pecka". Celá skladba plyne tak dokonale přirozeně, že 13 minut (!) uteče jako voda. Výborné riffy a vyhrávky a hlavně rytmus maličko připomínají Marinera, chorusy navozují atmosféru z desky Somewhere In Time a nad tím vším ční skvělý Dickinsonův vokál. Jen mě trochu mrzí podivný přechod sólo/chorus ve finále. Ale jinak…nádhera.

A je tu vypalovačka When the River…, která sice nepředvádí nic nového, má však mohutnou sílu a energii a ideálně rozděluje 2 mamutí skladby na disku 1.

The Book of Souls nás opět vrací do dob Somewhere in Time, jmenovitě k Alexandrovi Velikému. Výborná, dlouhá epická skladba, o menší stupínek níž, než čtyřka. Pokud by takto album končilo, byl bych navýsost spokojen.

Přichází ovšem nálož v podobě druhého, a nikoliv bonusového, ale plnohodnotného disku.

Úvodní Death Or Glory je další, tentokrát velice slušná vypalovačka s nakažlivým refrénem.

Shadows of the Valley mi přijde jako něco, co už jsme slyšeli snad na Brave New World, nicméně je to hodně poslouchatelné. Podobně je na tom Tears Of a Clown – žádná vycpávka ani žádný zázrak.

The Man of Sorrows má stejný název, jako starší Dickinsonova sólovka, je to ovšem zcela jiná skladba – začíná jako balada, po dvou minutách však mění tempo a upadá do průměru. Zachrání to až příjemné a atmosférické finále.

Poslední skladba Empire of the Clouds začíná klavírem (!), na který hraje sám Dickinson. Musím říci, že během skladby mi klavírní party docela vadí… ovšem ne tak, jako donekonečna natahovaná prostřední instrumentální pasáž, která je poplatná Cimrmanově frustrační kompozici (prvek očekávání střídá prvek zklamání). Druhá polovina nabízí Dickinsonův vokál v závratných výšinách i poměrně zajímavé melodie. Historicky nejdelší kompozice skupiny (18 minut) dokazuje to, že kvantita nemusí být nutně kvalita, i když laťka je nasazená stále dost vysoko.

P.S.: Včera jsem si v autě pustil hodně nahlas The Red and the Black a musím konstatovat, že se mi ježily chloupky na krku. Což potvrzuje to, co jsem již napsal – je vynikající.

P.P.S.: Po čtvrtém poslechu se mi album stále velmi líbí, proto nekompromisních 5*.