Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 17.06.2016

Nikdy jsem nebyl zarytým fanouškem téhle švédské kapely, ale na doporučení jsem kdysi po tomhle albu sáhl v jedné prodejně CD a rozhodně jsem nelitoval, i když jsem tak nějak vždycky před tou deathmetalovou modernou upřednostňoval klasiku.

Samplované intro, která dává tušit skutečné metalové moderny a pak už vše drtící a válcující konglomerát kytar, a jak bylo u dua Wichers/Frenning zvykem, vše sedí do posledního detailu. Björn Strid střídá nátlakový rychlozpěv a melodické refrény, které se staly u tohoto žánru patentní a které importoval z nu-metalu. Už v úvodu je znát ohromný tlak a nezastavitelný tah na bránu, ještě vylepšený atmosférickými pasážemi a vzduchem krásně plujícím sólem. Strhující palba. Mocné, propracované riffy a klávesové stěny Svena Karlssona odpalují další energetickou smršť As We Speak. Strid drtí a mele slova a pálí je s kadencí M16, monumentální moderně stavěný, na který parádně pasují zasekávané kytarové bloky, nemá ve výsledku chybičku. Tady se zrovna krásně projevuje skvělý pozitivní producentský duch génia Devina Townsenda, jehož otisk, známý i z jeho sólovek je tu znát na každém kroku. Vše je organicky spojeno v jeden mocný celek, je tu další skutečně výpravné sólo, kapela dohromady působí jako dobře rozjetý buldozer. The Flameout - drticí kytarové závody, další nátlakový moderní refrén, které tahle parta rozhazuje po tunách. Tady se nikam závratně nechvátá, dává se důraz na propracovanost, klávesová atmo-vložka je působivá. Titulní skladba je moderním válcem, kde jakoby se duch melodického death metalu střetl s Panterou či Machine Head. Valící se stěny sekaných kytar a zase refrén, který z hlavy určitě jen tak nedostanete s jemným klávesovým podkresem. Sólo je krásně vypracované, než ho přejedou kytarové válce. Mindfields je další drsnou riffovou náloží, dochucenou samply, tohle je opravdu moderna se vším všudy, kde Soilwork vládnou. Všechno se valí s ohromnou energií, bubeník Henry Ranta žene tu mašinérii bez slitování a jen refrén má zřetelný melodický podkres, i sólo muselo být "nacpáno" do toho kvaltu. Krátká akustická vsuvka, na albu jinak ojedinělá, zahajuje krásně melodicky klenutou The Bringer, která je úplným protipólem předchozího běsnění, vládnou tady atmosféry meziher, naprosto ústrojně propojené s refrény s nátlakovým Stridovým hlasem. Propojení klávesového a kytarového sóla je parádní, až v duchu progresívního metalu. Black Star Deceiver, no to je běsné soilworkovské nasazení, opět totální tlak, při kterém si zkrátka nevydechnete. Koncertní palba, při které se musí dít věci. Opět je tu ale monumentální melodický refrén, podle kterého tuhle partu zaručeně poznáte. Další moderně vyvedenou věcí je Mercury Shadow - lámané riffy, trochu zacházející až někam k mašině Meshuggah, propojené s melodiemi refrénu. Pamatuji se, jak jsem to už po prvním poslechu nemohl dostat z hlavy. Pokud už jste teď poskakovali, tak No More Angels vás vystřelí ze židle, protože to je opravdu natempovaná moderní skákačka, za čtyři minuty je řečeno vše. V refrénu si tentokrát Strid i pořádně zařval. Je tu i kratičká akustická vložka. Takovou hudební esencí kapely je pak poslední Soilworker´s Song of the Damned - melodická temná klávesová linka, do které jsou parádně zapojeny zasekávané riffy. Na plný plyn jedoucí stroj se Stridovým řevem se přelévá do melodického refrénu naprosto přirozeně, naprosto precizní a matematické propojení všech nástrojů, dokonale vyvedené atmosféry, Devin tu udělal opravdu velký kus práce. V téhle poslední hymně jsou pak jakoby všechny hlavní devízy Soilwork ještě umocněny. Působivý, monumentální, pohlcující závěr. Tento band končí v opravdu dokonalé formě.

Dávám za plný počet, protože tohle album mě opravdu smetlo porcí moderní agrese, tady nemám žádných námitek a pochutnal jsem si až do posledního chodu. Nahrávka síly dynamitové nálože.