Reakce na recenzi:

Psychedelic Rider - @ 18.02.2016

Vlastně nikdy nevím, co si mám myslet o kapelách, ve kterých hraje pouze jeden z původních členů. Někdy trvá, než si kapela sedne a ustálí se na klasické sestavě jako v případě Iron Maiden. Witchcraft by však měli mít tohle už za sebou. K jádru - v kapele krom zpěváka a kytaristy Magnuse Pelandera nezůstal ze starých členů už nikdo a tak přichází na scénu zcela nový line-up. Za bicí usedl Rage Widerberg a na basu to dere Tobias Anger. Celkem jsem napočítal devět bývalých členů Witchcraft a tak si říkám, jestli není něco v nepořádku s Magnusem. Ale co už, život jde dál a podobně je to i s hudbou.

Varováním ministerstva hudby, jestliže jste fandy Witchcraft, z posledního alba můžete být poněkud rozčarováni. Doteď jsem tak nějak žil v domnění, že kapela spadá spíše pod styl occult - hard rocku. Nucleus se v tomto případě stal poněkud bluesovějším. Popravdě se těch stylů míchá mezi sebou více. Na jedné straně mince starý klasický až sabbatovský doom, posléze přijde ambient a nakonec přeci jen zůstaneme u klasického heavy soundu. K desce jsem měl z počátku mnoho předsudků; už jen samotný obal mne trochu odrazoval. Snad první album roku 2016, ze kterého jsem měl nejvíce obav.

Kytara, flétna a klávesy jsou místy opravdu dokonalé a jejich harmonické souznění vás přivádí k pocitu, že by celá deska mohla být instrumentální a nikomu by to vlastně ani nevadilo. Rify a celkové aranžmá jsou velice vydařené. Nicméně páté album je opravdu jiné, než by člověk čekal. Jednoduše to nejsou ti staří Witchcraft předchozích alb, ale to ve výsledku není vůbec na škodu. Deska je to vydařená a umístila se na čtvrté pozici nejlepších alb v Decibel Magazine's top 40 albums. Druhá skladba "Theory of Consequency" se nese v pomalém rytmu, ve kterém vyniká především Magnusům zpěv. Ten je pro celé album určující. U eponymní "Nucleus" se to s vámi veze od začátku až do konce a vůbec nevadí, že je její stopáž čtrnáct minut. Ačkoliv jsem po první skladbě začínal mít celkové pochyby, u čtvrté skladby jsem si jist, že se tahle deska prostě povedla. Magnusům hlas zde má přímo terapeutický efekt. Možná ten čas je zbytečně natáhnutý. Michal Jakubík se nám ve Sparku dokonce přiznal, že závěrečný stále se opakující motiv ho tak štval, že ho musel utnout. Tenhle problém jsem naštěstí neměl a dokonce mi jakákoliv menší změna opakujícího se motivu přišla lepší... jakoby to celé gradovalo ke zdárnému konci - skvělá pasáž cca 11:15. Vůči desce jsem měl zpočátku mnoho předsudků a do poslechu se mi ani nechtělo, ale jak je patrné z recenze, přišlo to samo a je to tam.