Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat (2014)

Reakce na recenzi:

horyna - 5 stars @ 04.04.2016

Je až s podivem, že po tolika letech sólové nečinnosti se Steve Rothery "na stará kolena" rozhoupal a vychrlil ze sebe hudbu, která sice koresponduje s jeho tváří v domovské kapele, přesto otevírá jeho obdivovatelům stále nové dimenze a posunuje hranice neprobádaných lidských, silně působivých stavů do dalších oblastí. A tak, nejen že se svým posluchačům konečně zavděčil a vymaloval tímto svým dílem úsměv ve tváři, on dokonce mnohé z nich přinejmenším překvapil.

Obal alba mě svým překrásně pesimistickým vyzněním dokonale zaujal, aniž bych sám tušil o fotografii jakého místa se vlastně jedná. Při pátrání na překladu názvu alba, se rázem vše plně vysvětlilo. A tak tedy Pripyat- Pripjať, je opuštěné město na Ukrajině v blízkosti jaderné elektrárny Černobyl. Bylo zbudováno v 70-letech pro zhruba 50 000 lidí většinou pracujících v elektrárně. Po výbuchu v roce 1986 bylo město během několika málo dnů zcela evakuováno a vše zůstalo tak, jak to tamní obyvatelé zanechali. Na prádelních šňůrách stále visí prádlo kývající se ve větru, velké ruské kolo je stále dominantou celé Pripjati a v obchodech lze stále spatřit vystavené zboží. Dnes je Pripjať „město duchů“ – mrtvá, neobydlená zóna, technický stav značné části domů i občanského vybavení začíná být velmi špatný. Okolí města je stále silně zamořené a bude muset uplynout nejméně 150 let od havárie, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organizmus únosná.
Tolik tedy fakta k originálnímu obalu i názvu alba.

A jdeme na to hlavní, na hudbu samotnou. Úvodní klávesové zvuky a tísnivé kytarové tóny opravdu vyvolávají vzpomínky na ono místo na přebalu, na město duchů, vše se zde rozehrává velmi zdrženlivě a pomalu, přidávají se ostatní nástroje, ovšem citlivý a velice kultivovaný kytarový tón zde hraje zcela jasně prim. Postupně se ke slovu dostávají akustické kytary ve společnosti střízlivějšího piána, za pomoci klasických kytar Rotheryho sólo skladbu přemostí do okázalejší polohy. Perkuse otevírají zvláštní svět druhé Kendris- ladění kytar, jeho sólová část i celková nálada skladby je zcela rozličná, zde se spíš koketuje s východními rytmy. Mohutnost Old Man Of The Sea je podtržena na ploše 11 minut všemi proprietami jež posluchač vyžaduje v takto obsáhlé písni, klávesové tóny se noří ve zvuku mořského příboje který k nám přináší lahodící tóny akustických kytar, mistr vybrnkává ústřední melodii, krátký vstup akordeonu a Rotheryho sólo "z onoho místa" diváka dokonale vtahuje dovnitř. Postupně se zapojuje celý ansámbl, velice zádumčivá a pesimistická nálada písně je dána také použitím rozličných, barevně odstíněných druhů kytarových značek a jejich zvuků, vytvářející zcela měnící se ojedinělou atmosféru plnou emotivního náboje i malebných zákoutí. White Pass- s kolosálními tóny akustických kytar dopadají na naše tváře "radioaktivní" dešťové kapky, tak obrazně lze vnímat o něco svižnější rozjezd čtvrté skladby, protkané expresivními sólovými party a velice civilní rytmikou, za půli ovšem přichází velký zlom a píseň nabírá vůli vzdoru a bije na poplach těžko vydolovanou energií. Po vše sklidňující Yesterday's Hero jakoby vyjmuté z posledních alb D. Gilmoura, se letním vzduchem tetelí hřejivé tóny Summer's End- v půli písně dochází k rytmickému zvratu a zde je nejvíce patrné jak geniální muzikanty si Rothery do studia pozval, jejich společným souzněním a vnímavým instrumentálním vkladem skladba nabírá na síle, umocněné navíc zde použitými hammondy. Končí se smířlivou titulní věcí, v níž se po klasickém úvodu přihlásí o slovo i živočišnější elektrická část a píseň slušně šlape.

Pro fanoušky Rotheryho domovské kapely je cesta k albu vcelku jasná a přímá, hudba na ní obsažená míří ovšem do instrumentálního sektoru s přesahy atmosfericko ezoterických poloh, na jednu stranu tak typickými pro jeho styl, na druhou, v celkovem vyznění i díky zůčastněným muzikantům, přináší značné novum do kytaristova repertoáru.

Album doslova roste před očima každým dalším poslechem, neskutečně baví a už teď ho stavím zcela na roveň nejlepším deskám jeho dlouholetých kolegů .

A ještě perlička na závěr: na albu se sešli tři Steveové- Hackett, Rothery, Wilson, jeden od druhého zhruba o dekádu mladší, přesto každý ve své době a nynější nevyjímaje, dokáže zaujmout a produkovat nanejvýš sofistikovanou hudbu. Tři skuteční mistři a gigantické persony art rocku. Je to jen náhoda ? :-)

 


Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0365 s.