Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat (2014)

29.05.2020 EasyRocker | #

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5
reagovat

Progjar @ 30.05.2020 08:25:53
Skvelý album, skvelá recenzia. Dík za pripomenutie.

EasyRocker @ 30.05.2020 18:21:06
Progjar: díky! Dávám si večerní nášup téhle desky. Pěkně klídek, vypnout, to dokonale naladí :)

horyna @ 31.05.2020 07:11:49
Děláš mi radost ty kluku jeden ušatá :-) Emotivní deska a krásnými melodiemi vystavěnými na pozadí jedné z největších katastrof našeho věku. Odpočinková záležitost pro navození pohody, ale i smutku. Díky ti.

EasyRocker @ 31.05.2020 07:37:22
horyna: ó díky! Je to krása poslouchat, i když, jak píše dolek Kamila, není to někdy snadno přístupné. A Marillion dělají zatím taky radost, ale jsem zatím nesměle v procesu vstřebávání :-)

Jarda P @ 19.06.2020 09:10:04
Moc se mi do téhle desky nechtělo, protože jsem se obával dlouhé plochy bez zpěvu. Teď zjišťuji, že to byla obrovská chyba. Skvělé album bez slabšího místa, nápadité skladby, ani chvíli nemám pocit, že by něco splývalo. Zpěv by mi tam možná i vadil.

04.04.2016 horyna | #

Je až s podivem, že po tolika letech sólové nečinnosti se Steve Rothery "na stará kolena" rozhoupal a vychrlil ze sebe hudbu, která sice koresponduje s jeho tváří v domovské kapele, přesto otevírá jeho obdivovatelům stále nové dimenze a posunuje hranice neprobádaných lidských, silně působivých stavů do dalších oblastí. A tak, nejen že se svým posluchačům konečně zavděčil a vymaloval tímto svým dílem úsměv ve tváři, on dokonce mnohé z nich přinejmenším překvapil.

Obal alba mě svým překrásně pesimistickým vyzněním dokonale zaujal, aniž bych sám tušil o fotografii jakého místa se vlastně jedná. Při pátrání na překladu názvu alba, se rázem vše plně vysvětlilo. A tak tedy Pripyat- Pripjať, je opuštěné město na Ukrajině v blízkosti jaderné elektrárny Černobyl. Bylo zbudováno v 70-letech pro zhruba 50 000 lidí většinou pracujících v elektrárně. Po výbuchu v roce 1986 bylo město během několika málo dnů zcela evakuováno a vše zůstalo tak, jak to tamní obyvatelé zanechali. Na prádelních šňůrách stále visí prádlo kývající se ve větru, velké ruské kolo je stále dominantou celé Pripjati a v obchodech lze stále spatřit vystavené zboží. Dnes je Pripjať „město duchů“ – mrtvá, neobydlená zóna, technický stav značné části domů i občanského vybavení začíná být velmi špatný. Okolí města je stále silně zamořené a bude muset uplynout nejméně 150 let od havárie, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organizmus únosná.
Tolik tedy fakta k originálnímu obalu i názvu alba.

A jdeme na to hlavní, na hudbu samotnou. Úvodní klávesové zvuky a tísnivé kytarové tóny opravdu vyvolávají vzpomínky na ono místo na přebalu, na město duchů, vše se zde rozehrává velmi zdrženlivě a pomalu, přidávají se ostatní nástroje, ovšem citlivý a velice kultivovaný kytarový tón zde hraje zcela jasně prim. Postupně se ke slovu dostávají akustické kytary ve společnosti střízlivějšího piána, za pomoci klasických kytar Rotheryho sólo skladbu přemostí do okázalejší polohy. Perkuse otevírají zvláštní svět druhé Kendris- ladění kytar, jeho sólová část i celková nálada skladby je zcela rozličná, zde se spíš koketuje s východními rytmy. Mohutnost Old Man Of The Sea je podtržena na ploše 11 minut všemi proprietami jež posluchač vyžaduje v takto obsáhlé písni, klávesové tóny se noří ve zvuku mořského příboje který k nám přináší lahodící tóny akustických kytar, mistr vybrnkává ústřední melodii, krátký vstup akordeonu a Rotheryho sólo "z onoho místa" diváka dokonale vtahuje dovnitř. Postupně se zapojuje celý ansámbl, velice zádumčivá a pesimistická nálada písně je dána také použitím rozličných, barevně odstíněných druhů kytarových značek a jejich zvuků, vytvářející zcela měnící se ojedinělou atmosféru plnou emotivního náboje i malebných zákoutí. White Pass- s kolosálními tóny akustických kytar dopadají na naše tváře "radioaktivní" dešťové kapky, tak obrazně lze vnímat o něco svižnější rozjezd čtvrté skladby, protkané expresivními sólovými party a velice civilní rytmikou, za půli ovšem přichází velký zlom a píseň nabírá vůli vzdoru a bije na poplach těžko vydolovanou energií. Po vše sklidňující Yesterday's Hero jakoby vyjmuté z posledních alb D. Gilmoura, se letním vzduchem tetelí hřejivé tóny Summer's End- v půli písně dochází k rytmickému zvratu a zde je nejvíce patrné jak geniální muzikanty si Rothery do studia pozval, jejich společným souzněním a vnímavým instrumentálním vkladem skladba nabírá na síle, umocněné navíc zde použitými hammondy. Končí se smířlivou titulní věcí, v níž se po klasickém úvodu přihlásí o slovo i živočišnější elektrická část a píseň slušně šlape.

Pro fanoušky Rotheryho domovské kapely je cesta k albu vcelku jasná a přímá, hudba na ní obsažená míří ovšem do instrumentálního sektoru s přesahy atmosfericko ezoterických poloh, na jednu stranu tak typickými pro jeho styl, na druhou, v celkovem vyznění i díky zůčastněným muzikantům, přináší značné novum do kytaristova repertoáru.

Album doslova roste před očima každým dalším poslechem, neskutečně baví a už teď ho stavím zcela na roveň nejlepším deskám jeho dlouholetých kolegů .

A ještě perlička na závěr: na albu se sešli tři Steveové- Hackett, Rothery, Wilson, jeden od druhého zhruba o dekádu mladší, přesto každý ve své době a nynější nevyjímaje, dokáže zaujmout a produkovat nanejvýš sofistikovanou hudbu. Tři skuteční mistři a gigantické persony art rocku. Je to jen náhoda ? :-)
reagovat

kamila @ 15.04.2016 20:37:49
Desku jsem si pořídila okamžitě jen co byla u nás k dispozici a nikdy jsem nelitovala i když není lehlá na poslech.

Semy @ 27.05.2016 05:57:56
Nádherný obal je z dílny francouzského fotografa Yann Arthus -Bertranda (1946), který dal laskavé svolení se zveřejněním. On je především letecký fotograf a jeho dílo se objevuje např. v prestižním časopise National Geographic.

horyna @ 27.05.2016 06:01:48
Semy: díky za skvělou doplňující informaci :-) a co hudební stránka věci, také zaujala?

Semy @ 27.05.2016 07:16:12
Skvělý hudební počin, vlastním taky živák Live In Rome. Nekonečně lepší, než Gilmourova tragédie Rattle That Lock. Dokonce jsem někde přečetl (Hifinázory??),že kdyby si Gilmour Rotheryho k nahrávání pozval, bylo by to jiné kafe.

horyna @ 27.05.2016 07:33:18
Semy: jelikož se Gilmourovu dílu obdivuji na tom se nejspíš tedy neshodnem, přesto ale jsme zatím tři :-) dle reakcí na toto album, jež Rotherymu kouzlu zcela a úplně podlehli a to mě navýsost těší (jelikož jsem jeho dlouholetý a oddaný fanoušek). Už jsem nedoufal že se někdo přidá. Díky!!! :-):-)

Semy @ 27.05.2016 08:20:53
Mě Marillion a Steve bavili tak do desky Seasons End, pak to ztratilo grády. A Fishe mám rád první dvě sólovky a pak až Feast Of Consequences.

horyna @ 27.05.2016 08:37:48
Semy: o to více mne překvapuje úspěch této desky u tebe, jelikož v sobě nese stopy produkce posledních alb domoviny S. Rotheryho. No a Fish, osobnost dominantní sama o sobě, poslení jeho věc zdá se mi býti prostoupena velkou vnitřní bolestí a smutkem (boj s nemocí)