Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 03.04.2017

Tohle album, stejně jako další kousky starých Paradise Lost, byly pro mě za středoškolských let i dlouho potom mocným zdrojem inspirace, zejména právě dvojice, tvořená touhle deskou a předchozím monolitem Icon.

Nástup válce Enchantment je pro mě i po létech jedním z vůbec největších v celém metalovém kolbišti. Studený klavír, předznamenávající majestátní klenutý song s riffovými stěnami a hlasově zkrotlým Holmesem, a hned zpočátku je vedle ohromné skladatelské síly znát i příklon k hitovosti - ona drásavost předchůdce už znatelně ustoupila až stadionové klenutosti. Báječný úvod s mistrnými kytarovými melodiemi a bezchybně silovým, hrdelním zpěvem.

Hallowed Land je hned další hitovkou, od začátku vládnou vichřice melodických kytar a Holmes se opírá vší silou do svých hrdelních deklamací. Až lehce gotickým rockem čpící odér je stále neodolatelný a láká k dalším ochutnávkám. The Last Time se stala hitem už v době vydání alba, prostý, ale ohromně účinný odpalovák, svižné tempo, sekané riffy, příval energie s úsečným sólem na závěr, ale už ne hrubost a drsnost.

Forever Failure se po krátkém mluveném intru zhoupne v majestátní, melodickou smutnohru s táhlými sóly a působivým zpěvem Nicka Holmese. Ponurá, těžká věc, kde částečně ožívá starý duch ztraceného ráje. Další energetickou pumelicí je Once Solemn, Morrisova přímá palba a Nickův hetfieldovský řev, působící přímo na solar. Ruce a nohy v permanenci.

Shadowkings je z magických melodických ingrediencí slitá, krásná píseň, kde se jakoby proplétají a vrství melodické linky, opět bezchybný a suverénní výkon tu podává Holmes, jehož bohatýrský zpěv zvedá ze židlí, stejně jako Mackintoshovo tahané sólo. Těžké a chmurné tři minuty strávíme v podání Elusive Cure, temné linky a akustické otisky se pojí s metalovou modernou.

Yearn for Change má skvělý, postupně uvolňovaný melodický a hitový potenciál, a patří k mým nejoblíbenějším kusům z této bohaté anglické kuchyně. Silový, opět trochu metallicovský rozjezd, dobře známé střípky temných melodií a výbušný refrén, kde je spolupráce Holmese s Mackinthoshovým melodickým sólem z kategorie božských. Tohle mě nadupe endorfiny stejně spolehlivě, jako start F1.

Shades of God - i tady při pohřebních tónech poznáváme staré PL, těžké mračno, kde již název napovídá tíživému tématu hledání sebe sama, hledání víry... Hands of Reason - že se vám zdá basa v pozadí? Tady si Steve Edmondson zařádil jako za starých časů, jinak ale plíživě temná linka opět přináší přemýšlení, váhání, strach a pocity bezvýchodnosti. Holmes je neúprosný jako kazatel osudu.

Skrytým hitem v závěrečném temném kališti je I See Your Face se skladatelským podílem Aarona Aedyho, druhého kytaristy. Pamatuju si dobře, jak jsem si před léty tuhle skladbu zamiloval snad nejvíce na celé desce. Dnes už jsem střízlivější, ale ten osvobozující energetický vzestup tomu upřít nemůžu. Tři minuty až na doraz, kotelníci budou spokojeni. Jaded je logicky neveselým závěrem, podobně temně klenutý model vlastně kapela použila už vícekrát, vždy se ale dokáže vracet s přidanou hodnotou, zde s čistými kytarovými strunnými otisky. Holmesův žalozpěv kane hluboko, až na dno naší duše, do věkovité černé kaluže, s chmurným strunným doprovodem...

Jasně hitové album (oproti předchůdci výrazně zvukově pročištěné), kterým kapela reagovala na úspěch Metallicy (zvuk, forma hlasu, kytarová práce i sóla) a dalších kapel, a dosáhla s ním značného ohlasu i úspěchu. Před léty bych střílel asi plný počet, dnes už s odstupem 4/5.