Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.06.2016

Osm dlouhých, předlouhých let trvalo, než nám Detroitší melodičtí progresivisté Tiles, konečně předložili svůj nový pohled na to, jak se má dělat skutečně inteligentní hudba jdoucí kompozičně, hráčsky hudebně i myšlenkově hluboko pod povrch. A hned na začátek se přiznám, že mne jejich nová, dvoudisková a na hudební motivy bohatá kolekce velmi, ale skutečně velmi potěšila. Nejen tím že konečně vyšla, ale především, že nezklamala mou víru v její kvality do ní vloženou a potvrdila tak jedinečné postavení těchto novodobých následovníku "Rushovského hudebního odkazu" v soukromém žebříčku hudebně hodnotných děl. Použítim dvou alb, do kterých se nesnažili za každou cenu nacpat muziku až po okraj, i když se k tomu ona média vybízí, je více než sympatické, množství nápadů a motivů vložených do těchto drážek je tedy nahuštěno opravdu dostatečně, tudíž skulin pro případná hluchá místa je zde opravdu minimum. Dalšími sympatiemi musím očastovat jak na výsost kreativní obálkum, tak celkové výtvarné stvárnění bookletu, jak jinak, opět od Hugha Symese, potažmo zvukovou stránku alba, jež opět pevně svírá člověk nejpovolanější a dlouholetý přítel kapely, Terry Brown. Dalším nesmazatelným aspektem je výčet hostí na albu se podílejících, pánové chytili příležitost pevně za pačesy a pozvaly navýsost kvalitní hráčskou hudební obec. Tu zde zastupují například: Ian Anderson, Adam Holzman, Kim Mitchell, otec a syn Portoyovi, Colin Edwin či hráči na housle, hoboj, saxofon... Postě výčet to velice solidní.
Z nahrávky je intenzivně cítit, jak se pánové chtěli vytáhnout a předvést, osm let je opravdu dlouhá doba a to obrovské nastřádané množství nápadů prostě muselo ven, tudíž se po opravdu důkladném a častém seznámení s tímto materiálem odvážím tvrdím, že v mých očích Tiles stvořili své nejabicióznější, nejprogresivnější a čas ukáže jestli i nejúchvatnější dílo, jež ve srovnání s Fence the Clear, či Presents of Mind, bez problémů obstojí a většině konkurence směle ukazuje záda.

Kapela se pomalu probouzí k životu s titulní Pretending to Run- již charakterizují moderní samplované zvuky a rytmy, zabalené v tajemném neprostupném opar, postupně se však píseň přetransformovává do rockovějších vod.
Divočejší Shelter in Place- řadím k velice povedeným záležitostem, obsahuje východní motivy v silně progresivním cítění s parádní melodickou linkou.
Artový klenot Stonewall- v sobě nese to pravé aroma stylu Tiles, neustále se něco děje, tempa se střídají v rychlém sledu, nálada se akusticky pročišťuje, do popředí vystupují sólující dřevěné dechy i smyčcová složka, navíc Herinem ovládaná mandolína opět dodává písni zajímavé koření nepoznaného.
Po instrumentání, až s vícero poslechy zajímavé, Whittleho basou vedené Voir Dire, je tu Drops of Rain- Rarick pevně intonuje na pozadí ševelících klasických kytarových parádiček, z kapely dobrá nálada prosakuje skrz notové zápisy přímo do posluchačova nitra.
Nejdelší skladbou alba je (pouze) jedenáctiminutovka Taken by Surprise- progres toho nejčistšího zrna, perkuse, hammond, dlouhé instrumentální hody a vůbec celková nálada přinášejí do repertoáru kapely značné novum, za půlí se přidá vokální složka a píseň uhání na melodickém vzdorujícím riffu stále vpřed, vysunutá basa a akustiky za sólující podpory, píseň pěkně dozdobují.
Po atmosféricko duchovní Refugium, nám první disk završí snová, dynamicky precizní Small Fire Burning.

Druhý úsek otevírá překrásná Andersonova flétnová melodie poletující v Midwinter. Druhou Weightless- odstartuje hybná basová figura a čitelné akustiky, uvolněnost a pohoda kormidlují ornamentálně bohatou kytarovou píseň se saxofonovým sólíčkem k struktorovaně laděné Friend or Foe.
Ke starším album kapely se přiblížíme díky nápaditým španělám a vícehlasům v Battle Weary- jejíž nálada je charismaticky obohacena posmutnělou trumpetou.
Po dvou instru číslech je tu sedmá, zběsilá a neurvalá The Disappearing Floor, následována Herinovou hrou (na vše co má struny) v Fait Accompli- s početným hostujícím ansámblem a po další vložce Pretending to Run - reprise 1, se album trochu rozmělňuje s Uneasy Truce- v níž elektrické housle excelují nad rachotícím motorem kapely.
Na závěr se zmíním o překrásné a jímavě čarovné písni Backsliding- která nám za tónů hoboje v doprovodu perlivých kytar desku uzavírá.

Nutno přiznat, že hlad po objevování nových horizontů je z desky více než patrný, ano tato dvou disková kolekce je o něco jiná, než předešlý materiál a osmiletá mezera zkrátka jde cítit, přesto je pořád jasně zřejmé, kdo nám to tu vyhrává a kolik energie a práce do komponování bylo vloženo.

Skutečně věrný posluchač kapely prostě nemůže být v žádném případě zklamán, postupná návyková složka jejich hudby začíná s objevitelskými ambicemi fungovat i v tomto případě.