Tiles - Pretending 2 Run (2016)

Další skoro kanadský zástupce se jmenuje Tiles. Kvůli poslední desce tu bylo hodně nedobré krve, mám ji naposlouchanou tak z půli. Tři hvězdy pro Tiles je rozhodně málo, kapela stojí vysoko nad průměrem, u mě teda rozhodně. Pět je ale nejspíš moc, v kontextu kapely rozhodně, na první tři desky myslím nemá, ale čtyřku silnou by ode mě album dostat mohlo.
Co se týče disku A, je zajímavý, že na několika místech jsem si vzpomněla na vrcholnou tvorbu německých Mekong Delta, slyšela jsem tam podobné pasáže a úryvky.
Deska oproti svým předchůdcům zní i začíná mnohem rafinovanějc, modernějc, vyznívá futuristyčtěji, oproti dřívějšku je poznat větší skladatelský nadhled, přesto postrádá více zapamatovatelnějších melodií. Začátek se mi líbí až po víc posleších, hlavně Rarickův hlas působí zajímavějc než dřív. Shelter in Place roztáčí tempové změny s parádním východo-exotickým sólem, trojka patří k tomu nej z alba, vokál i kytary dotváří zajímavé efekty, akustické přelivy mě naplňuje vírou v hudební kvality souboru. Instrumentálka Voir Dire zní obyčejně do chvíle než přejde do sólových ploch, ty si myslím stojí skutečně za to, jsou v nich skvělé melodie. Vrchol desky spatřuji v Taken by Surprise, moře změn instrumentálních i náladových, prostě Tiles v nejlepší formě. J. S. Bach se objeví v mystických nápěvech Refugium.

Disk B jsem si musela pustit 2x po sobě, jinak bych z toho nevěděla zbla. Kdyby tam nebyly ty intra (asi kvůli příběhu) drželo by to víc při sobě a bylo i zábavnější, není to ale zas tak zlý, mám pocit že snahou odpoutat se od starých časů, zakomponovávají Tiles do svých nových písní různé méně obvyklé nástroje, slyším tam flétnu, saxofon, lesní roh, elektrický housle. Jen těch techno fines by mohlo být míň, naštěstí trvají vždy jen chvíli, po tolika letech na scéně sobě, nebo nám nemusí pořád dokazovat jak dobří jsou hudebníci.
Ano, mohlo to dopadnout líp, ale taky mnohem hůř.

reagovat

Osm dlouhých, předlouhých let trvalo, než nám Detroitší melodičtí progresivisté Tiles, konečně předložili svůj nový pohled na to, jak se má dělat skutečně inteligentní hudba jdoucí kompozičně, hráčsky hudebně i myšlenkově hluboko pod povrch. A hned na začátek se přiznám, že mne jejich nová, dvoudisková a na hudební motivy bohatá kolekce velmi, ale skutečně velmi potěšila. Nejen tím že konečně vyšla, ale především, že nezklamala mou víru v její kvality do ní vloženou a potvrdila tak jedinečné postavení těchto novodobých následovníku "Rushovského hudebního odkazu" v soukromém žebříčku hudebně hodnotných děl. Použítim dvou alb, do kterých se nesnažili za každou cenu nacpat muziku až po okraj, i když se k tomu ona média vybízí, je více než sympatické, množství nápadů a motivů vložených do těchto drážek je tedy nahuštěno opravdu dostatečně, tudíž skulin pro případná hluchá místa je zde opravdu minimum. Dalšími sympatiemi musím očastovat jak na výsost kreativní obálkum, tak celkové výtvarné stvárnění bookletu, jak jinak, opět od Hugha Symese, potažmo zvukovou stránku alba, jež opět pevně svírá člověk nejpovolanější a dlouholetý přítel kapely, Terry Brown. Dalším nesmazatelným aspektem je výčet hostí na albu se podílejících, pánové chytili příležitost pevně za pačesy a pozvaly navýsost kvalitní hráčskou hudební obec. Tu zde zastupují například: Ian Anderson, Adam Holzman, Kim Mitchell, otec a syn Portoyovi, Colin Edwin či hráči na housle, hoboj, saxofon... Postě výčet to velice solidní.
Z nahrávky je intenzivně cítit, jak se pánové chtěli vytáhnout a předvést, osm let je opravdu dlouhá doba a to obrovské nastřádané množství nápadů prostě muselo ven, tudíž se po opravdu důkladném a častém seznámení s tímto materiálem odvážím tvrdím, že v mých očích Tiles stvořili své nejabicióznější, nejprogresivnější a čas ukáže jestli i nejúchvatnější dílo, jež ve srovnání s Fence the Clear, či Presents of Mind, bez problémů obstojí a většině konkurence směle ukazuje záda.

Kapela se pomalu probouzí k životu s titulní Pretending to Run- již charakterizují moderní samplované zvuky a rytmy, zabalené v tajemném neprostupném opar, postupně se však píseň přetransformovává do rockovějších vod.
Divočejší Shelter in Place- řadím k velice povedeným záležitostem, obsahuje východní motivy v silně progresivním cítění s parádní melodickou linkou.
Artový klenot Stonewall- v sobě nese to pravé aroma stylu Tiles, neustále se něco děje, tempa se střídají v rychlém sledu, nálada se akusticky pročišťuje, do popředí vystupují sólující dřevěné dechy i smyčcová složka, navíc Herinem ovládaná mandolína opět dodává písni zajímavé koření nepoznaného.
Po instrumentání, až s vícero poslechy zajímavé, Whittleho basou vedené Voir Dire, je tu Drops of Rain- Rarick pevně intonuje na pozadí ševelících klasických kytarových parádiček, z kapely dobrá nálada prosakuje skrz notové zápisy přímo do posluchačova nitra.
Nejdelší skladbou alba je (pouze) jedenáctiminutovka Taken by Surprise- progres toho nejčistšího zrna, perkuse, hammond, dlouhé instrumentální hody a vůbec celková nálada přinášejí do repertoáru kapely značné novum, za půlí se přidá vokální složka a píseň uhání na melodickém vzdorujícím riffu stále vpřed, vysunutá basa a akustiky za sólující podpory, píseň pěkně dozdobují.
Po atmosféricko duchovní Refugium, nám první disk završí snová, dynamicky precizní Small Fire Burning.

Druhý úsek otevírá překrásná Andersonova flétnová melodie poletující v Midwinter. Druhou Weightless- odstartuje hybná basová figura a čitelné akustiky, uvolněnost a pohoda kormidlují ornamentálně bohatou kytarovou píseň se saxofonovým sólíčkem k struktorovaně laděné Friend or Foe.
Ke starším album kapely se přiblížíme díky nápaditým španělám a vícehlasům v Battle Weary- jejíž nálada je charismaticky obohacena posmutnělou trumpetou.
Po dvou instru číslech je tu sedmá, zběsilá a neurvalá The Disappearing Floor, následována Herinovou hrou (na vše co má struny) v Fait Accompli- s početným hostujícím ansámblem a po další vložce Pretending to Run - reprise 1, se album trochu rozmělňuje s Uneasy Truce- v níž elektrické housle excelují nad rachotícím motorem kapely.
Na závěr se zmíním o překrásné a jímavě čarovné písni Backsliding- která nám za tónů hoboje v doprovodu perlivých kytar desku uzavírá.

Nutno přiznat, že hlad po objevování nových horizontů je z desky více než patrný, ano tato dvou disková kolekce je o něco jiná, než předešlý materiál a osmiletá mezera zkrátka jde cítit, přesto je pořád jasně zřejmé, kdo nám to tu vyhrává a kolik energie a práce do komponování bylo vloženo.

Skutečně věrný posluchač kapely prostě nemůže být v žádném případě zklamán, postupná návyková složka jejich hudby začíná s objevitelskými ambicemi fungovat i v tomto případě.


reagovat

alienshore @ 06.06.2016 19:49:15
Tiles stvořili své nejabicióznější, nejprogresivnější a čas ukáže jestli i nejúchvatnější dílo, jež ve srovnání s Fence the Clear, či Presents of Mind, bez problémů obstojí a většině konkurence směle ukazuje záda ...

nuž toto je ďalšia čistá fabulácia od Horynu, ktorý vedome klame čitateľov, pretože s takýmito argumentami môže pán recenzent ohúriť len poslucháčov ktorí práve v dnešný deň objavili progresívny rock a dokonca sa tu objavujú ešte aj nové horizonty, ďakujem za pobavenie ...

horyna @ 06.06.2016 20:15:23
Přesně takovouto reakci jsem od tebe očekával:-) Já nemám tvoje uši a tak nemůžu popřít svůj upřímný nadšený názor. Kolikrát jsi to doopravdy slyšel?

alienshore @ 06.06.2016 22:02:58
Chceš písať recenzie?, tak sa samozrejme priprav aj na negatívne reakcie.

Otázka koľkokrát som to počul je pomerne trápna. Bohužiaľ si sa v recenzii prezradil o čo ti ide. Ako rytier v ťažkej zbroji ochraňuješ česť Tiles. Reaguješ v podstate na moju "dehonestujúcu" recenziu a ponúkaš čitateľom prívlastky ako najprogresívnejší a nové horizonty objavujúci, čo samozrejme nie je vôbec pravda. Nejde tu ani o moje, či tvoje uši. Ide tu o skutočný pôvod originality, ktorý si ohodnotil slovami aj číslami na 5 a žiadny tu nie je. Poslucháč by tu v žiadnom prípade neobjavil songy typu Roundabout, Agualung, či Tom Sawyer, teda nejaký naozaj nadčasový hit. Neponúkaš žiaden konkrétny argument, je to tvoja klasická hurá-recenzia bez reálneho kontextu.

horyna @ 07.06.2016 06:09:31
alienshore: stojí ti to za to, máš zapotřebí někoho shasovat, čí nečí cítění podrývat? Jasně, přišel jsi na to, já schválně vědomě klamu protože mne to baví, protože chci psát to co neslyším, člověče, to je jako bych já tobě napal, že jsi desku shodil, že to není pravda, proč lidem lžeš a blá, blá. Také ti nepíši, jak můžeš dát pro mne příšerným Rage pětku, je to tvoje věc, když to tak cítíš. Mě se ta hudba nelíbí tak ji nebudu kritizovat jen proto že to tak cítím, chápu že jiní to můžou mít zcela odlišné. Otázka kolikrát jsi to slyšel není vůbec trapná, asi ztěží můžu psát o něčem, co kolem mne jen profrčelo. Také jsi zapomněl že objektivní recenze neexistuje, já pouze řekl svůj názor, za kterým si stojím, jasně že zde není žádný Aqualung, jsou zde pro mne! příjemné a neotřelé písněně co se mi prostě líbí, nepotřebuju někoho hájit, viz-Dream T.-které miluju, ale jejich poslední dílo je pro mne totální marnost. Takže každému co jeho jest.

Jarda P @ 07.06.2016 10:41:13
Horyna: nenech se odradit. Nemálo lidí odsud odešlo kvůli negativních reakcí lidí s nabubřelým egem. Piš jak to cítíš. I když ne se vším souhlasím, tvé recenze si vždy rád přečtu a nechám se inspirovat. Třeba takovou Unitopii jsem objevil díky tvé recenzi.

Mohyla @ 07.06.2016 10:45:51
Píš ďalej, ako Ti "zobák narástol"!

horyna @ 07.06.2016 11:14:25
Jarda P,Mohyla: chlapi díky:-) , kašlu na to, jasně, přijde mi pošetilé, zbytečné a značně přehnané dělat z takové ptákoviny, ega se dotýkající událost. Dyť je to taková pitomost:-) někdy se tu opravdu řeší kraviny a mnozí prog posluchači a přispívatelé přeci díky tomu že poslouchají takovýto hudební směr sežrali všechnu moudrost světa a jejich intelekt je nadřazen nad ostatní a názor jediný ten správný (teď rozhodně nikoho nejmenuji).
Zrovna jsem si říkal, jestli se takhle nějací (oni) ztrefovali třeba do P.Gratiase (nebo jiných), nedívím se že odsud zdrhl. Kdyby nebylo na světě horších fatalit, než troufale nadsazená recenze :-) :-)
Píši srdcem, a co...je to špatně?
Píši neobjektivně? Rozhodně ne s úmyslem, spíš proto že onu hudbu miluji?

Hoď kamenem, kdož jsi bez viny...

yngwie3 @ 07.06.2016 12:56:00
to horyna: Píš, píš, píš ... vieš, niektorí sa vo svojom teoreticko/hudobnom vývoji dostali ďalej ako ostatní a teraz sa na nás / plebs / pozerajú " z patra ", zabudnúc na zanietenosť, ktorá ich zákonite sprevádzala na začiatku ... ale na to už zabudli ... nenechaj sa odradiť a píš ...

EasyRocker @ 07.06.2016 13:00:12
Vlastně zbytečný (opět) spor, založený na subjektivismu hudby.

horyna @ 07.06.2016 13:01:05
yngwie3: dík, jsi třída :-) , normální progrockeři ještě nevymřeli :-)

bullb @ 07.06.2016 13:49:43
Malo by sa reagovať na recenziu, ale je tu názorová polemika, ktorá sa vlastne tiahne celým PB: Názor na hudbu - do akej miery je subjektívny / objektívny. Osobne som to tu kdesi zažil ...
Inak: horyna má neskutočnú invenciu. Takmer všetko recenzované je za *****. Robota hodna pochvaly. Ale ja by som radšej bol viacej kritický. Možno to súvisí aj s tým. že si vyberám "čerešničky".
K recenzii: Tiles nepoznám, ale po prvom počutí: menej je niekedy viac. Stačila by polovica. Inak invencia obrovská.

horyna @ 07.06.2016 14:13:16
bullb: jen krátká reakce na to moje většinové pětkové hodnocení-- Za těch mnoho let, co hudbu poslouchám, jsem opravdu prošel skoro většinou stylů a v mé sbírce zakotvilo i hodně nepovedených alb, která bych už teď nechtěl, či nemohl poslouchat z různých důvodů, většinou hudebního i věkového zrání.
Zastávám názor, že ŽIVOT JE PŘÍLIŠ KRÁTKÝ, NA TO, ABYCH HO MARNIL POSLECHEM PRŮMĚRNÝCH, ČI SLABŠÍCH NAHRÁVEK!!! A proto, vše co je pro mne osobně střed, či slabota, vše jsem postupně prodal, prostě to šlo z domu a já si nechal, pro mne jen tu extratřídu. Když to řeknu příměrem a vyberu jakoukoli stovku cd ze své sbírky,3*-dostane tak max 3-5 cd, 4*-zhruba 10-15 nahrávek ze sta. Zbytek jsou pětky, prostě ty nahrávky miluju a to velmi.Proto ten pětihvězdičkový přetlak.

alienshore @ 07.06.2016 14:27:59
horyna, samozrejme reči o subjektivizme by sme tu mohli viesť aj tri dni ..., ale progresívny rock má za sebou už nejakú tú históriu a sú relatívne známe jeho plusy aj mínusy, Pretending 2 Run je klišé od vrchu až po spodok, t.j. filozoficko-ezoterické mudrovanie o zmysle života, inštrumentálne onanie bez štipky sebareflexie a obria minutáž, to všetko sú neduhy prog-rocku a Tiles si to celé nabrali veľkou lyžicou, inak už aj predtým si sa dopustil pomerne divných konštatovaní, viď recenzia na Clockwork Angels, sám si nakladáš na seba keď vyťahuješ slová ako najprogresívnejší a nové horizonty objavujúci, album vyšiel len nedávno a je to už hneď dielo ktoré sa stalo nadčasovým, aspoň tak to chápem z tvojej recenzie, keby som nepočúval tento žáner už viac ako 20 rokov tak by som ti možno aj uveril ...

horyna @ 07.06.2016 14:48:37
alienshore: jak myslíš, máš svou pravdu, klidně, je to ale sranda

EasyRocker @ 07.06.2016 16:38:13
horyna: nenech se rozhodit, tvůj styl psaní je mi blízký. Alienshore má dnes rýpavou, nesedlo mu to. Přiznám se, že tu desku neznám :-)

horyna @ 07.06.2016 16:59:38
Mohyla: napsal jsi to maximálně přesně, velký souhlas

horyna @ 07.06.2016 17:00:41
EasyRocker: díky moc, jsi dobrá duše těchto stránek a jsem rád že jsi tu

EasyRocker @ 07.06.2016 17:35:49
horyna: díky:) tohle mě aspoň donutí si to někde poslechnout...

alienshore @ 07.06.2016 19:08:16
Horyna, nepochybne je to sranda :-) ..., zatiaľ nič z toho čo som predostrel si vôbec nevysvetlil tunajším čitateľom, hlavne o tom objavovaní nových horizontov :-), jedna vec je písať jak mi napadne a druhá to aj zdôvodniť, s tou druhou variantou máš tak trochu problém ...

Skutočná progresivita je mať autonómny štýl, ktorý sa jasne odlišuje od všetkých ostatných a vedieť ten štýl aj naďalej zdokonaľovať. Tiles nikdy, naozaj nikdy (!!!) neboli originálom, ale dobrou variáciou na klasikov žánru. Mali šancu v období Presents Of Mind sa oddeliť, ale Herin bohužiaľ na to proste nemá. Pretending 2 Run prináša len staré známe témy, ktoré v progresívnom rocku nie sú ničím neobvyklým a každý kto počúva tento žáner, to veľmi dobre vie. Novátorská energia musí poslucháča pritlačiť k stene, ale tento dvojalbum uloží nejedného poslucháča k spánku na gauči. To je asi tak všetko k tým novým horizontom a objaviteľským ambíciám ...

horyna @ 16.06.2016 06:31:20
Tak jsem se zhruba po 14 dnech opět vrátil k tomuto albu, abych si sesumíroval dojmy z něj v hlavě uložené a nadále musím konstatovat, ač se to někomu nebude líbit, že si za svým tvrzením stojím. V mých uších, prostě Tiles na tomto albu opravdu objevují pro jejich tvorbu (nevím, jestli mne dotyčný nepochopil špatně, nemyslel jsem pro celý žánr) nové horizonty a prezentují to originálními postupu v několika doložených skladbách (samplová malba v úvodu, jímavé východní motivy ve dvojce, silně duchovní Refugium, hobojem tvořena nálada Backsliding) i odlišným nástrojovým zapojením(Andersonova flétnová melodie v úvodu druhého disku, saxofon v následující, posmutnělá trubková linka v Battle Weary) a další, tak jak jsem to prostě popsal. Pro mne to není málo, ale chápu že někomu to nestačí a hlavně ho to nechává klidným. Ani dnes bych na tom nic neměnil, tento příspěvek vkládám pouze jako vyslovení osobního názoru, nikoli jako další polemiku, či návod k další hádce a rozhodně to nemyslím nijak uštěpačně.

Tiles nám konečne po dlhých rokoch priniesli nový materiál na počúvanie. Po predošlých nudných počinoch ako Fly Paper a Window Dressing sa rozhodli tentoraz pre dvojalbumový koncept! Velikášstvo nebolo celkom príznačné pre túto kapelu, preto mi tento projekt pripadá ako "danajský dar". Počúvať hodinu a pol inštrumentálne aj spevácke výlevy v klasickom prog-rockovom formáte dá naozaj zabrať. Pritom stačí tak málo, napr. trochu nadhľadu.

Neviem, čo sa s touto kapelou stalo, ale ich vývoj sa zastavil niekde pri Presents Of Mind. Momentálne to Tiles skúšajú trochu inak, ale s rovnakým výsledkom. Oceňujem snahu pohnúť sa vpred, ale nie spôsobom, ktorý bude poslucháča ubíjať. Na Pretending 2 Run sa nachádza kopec zaujímavých hostí, napr. jazz/fusion gitarista Mike Stern, bubeník Mike Portnoy (ex-Dream Theater), alebo Adam Holzman, toť klávesák Stevena Wilsona. Najvýdatnejšie vypomáhal všestranný Matthew Parmenter z kapely Discipline.

Produkciu si vzal na starosť starý známy Terry Brown, ale pripadá mi to zvukovo zastarané a žiaden progres sa v tomto smere nekoná. Tiles mohli investovať svoje finančné prostriedky viac do kvalitnejšieho zvuku, než do známych hostí, ktorí majú nalákať kúpychtivých fanúšikov. Neviem o čom je textový koncept a popravde sa mi to nechce ani zisťovať. Podľa dostupných fotiek by to mohlo byť o pohyblivých eskalátoroch a temných tuneloch v metre. Grafika albumu a aj celkové aranžmány sú príšerne predpojaté a v rámci progresívneho rocku veľmi klišéovité.

Disk číslo jedna pritom nie je vôbec zlý. Stráca však na body stereotypným zvukom. Ďalším problémom je absencia výrazných skladieb, ktoré vás potešia napr. nejakým naozaj parádnym refrénom. Prog-rockové kapely často zabúdajú na to, že hudobné umenie sa neskladá len z inštrumentálnych zručností, ale aj zo schopnosti zložiť kvalitnú melódiu. Všetko sa zlieva akosi dokopy. Ak by som mal nejakú skladbu naozaj vyzdvihnúť, tak by ňou bola 11-minútová Taken By Surprise. Psychedelický opar sa prelína s prog-rockom a vzniká tak výpravná atmosféra, ktorá má vtiahnuť do deja. Hodnotenie – 3,5

Disk číslo dva je zreteľne horší. Tu už nápady naozaj došli a začína sa variť voda rovno na sto stupňov. Jedna zo skladieb, ktorú môžem brať vážne je Weightless. Zvyšok sú progresívne tresky-plesky, ja viem zahrať toto, ja hento, tu budeme chvíľu rozjímať nad krásou života, tam zase s gitarami trošku pritlačíme na pílu. Čistý prog-rockový bullshit. Najlepšie na tom je to, že je to ešte dlhšie a únavnejšie než prvá časť. Rád by som sa ale opýtal dotyčných aktérov, kvôli čomu vznikol tento disk??? Hodnotenie – 2

Pretending 2 Run je totálny priemer v rámci štýlu. Niekedy, keď počúvam takéto "veľdiela", tak premýšľam, či by si prog-rock nezaslúžil ďalšiu punkovú vlnu. Niektoré kapely by sa po tomto vedre studenej vody konečne asi zobudili z bludného sna a začali by možno tvoriť hudbu, ktorá je naozaj životaschopná a hlavne pocitovo realistická. Toto je dobré tak akurát pre poslucháčov-akademikov.
reagovat

Mohyla @ 07.06.2016 16:23:38
Horyna, vysokému hodnoteniu rozumiem, pokiaľ človek hodnotí len veci zo svojej zbierky, tak je len malý predpoklad, že sú tam slabé veci! Ja som tak hodnotil tiež,len veci z mojej zbierky. S tým samozrejme súvisí aj napočúvanosť jednotlivých diel. Ak niekto(nemyslím profesionálneho publicistu) hodnotí stiahnutú nahrávku, po prvom počutí, tak to myslím zvádza k povrchnosti, ten vzťah nie je taký, no bližší. Prirovnanie : neznámy - známy(srdcu milý) človek.

Doterajšia diskusia je legitímna, nevybočujúca z medzí, každý má ušiská iné, aj iný spôsob vyjadrovania!