Tiles / Pretending 2 Run (2016)

Další skoro kanadský zástupce se jmenuje Tiles. Kvůli poslední desce tu bylo hodně nedobré krve, mám ji naposlouchanou tak z půli. Tři hvězdy pro Tiles je rozhodně málo, kapela stojí vysoko nad průměrem, u mě teda rozhodně. Pět je ale nejspíš moc, v kontextu kapely rozhodně, na první tři desky myslím nemá, ale čtyřku silnou by ode mě album dostat mohlo.
Co se týče disku A, je zajímavý, že na několika místech jsem si vzpomněla na vrcholnou tvorbu německých Mekong Delta, slyšela jsem tam podobné pasáže a úryvky.
Deska oproti svým předchůdcům zní i začíná mnohem rafinovanějc, modernějc, vyznívá futuristyčtěji, oproti dřívějšku je poznat větší skladatelský nadhled, přesto postrádá více zapamatovatelnějších melodií. Začátek se mi líbí až po víc posleších, hlavně Rarickův hlas působí zajímavějc než dřív. Shelter in Place roztáčí tempové změny s parádním východo-exotickým sólem, trojka patří k tomu nej z alba, vokál i kytary dotváří zajímavé efekty, akustické přelivy mě naplňuje vírou v hudební kvality souboru. Instrumentálka Voir Dire zní obyčejně do chvíle než přejde do sólových ploch, ty si myslím stojí skutečně za to, jsou v nich skvělé melodie. Vrchol desky spatřuji v Taken by Surprise, moře změn instrumentálních i náladových, prostě Tiles v nejlepší formě. J. S. Bach se objeví v mystických nápěvech Refugium.

Disk B jsem si musela pustit 2x po sobě, jinak bych z toho nevěděla zbla. Kdyby tam nebyly ty intra (asi kvůli příběhu) drželo by to víc při sobě a bylo i zábavnější, není to ale zas tak zlý, mám pocit že snahou odpoutat se od starých časů, zakomponovávají Tiles do svých nových písní různé méně obvyklé nástroje, slyším tam flétnu, saxofon, lesní roh, elektrický housle. Jen těch techno fines by mohlo být míň, naštěstí trvají vždy jen chvíli, po tolika letech na scéně sobě, nebo nám nemusí pořád dokazovat jak dobří jsou hudebníci.
Ano, mohlo to dopadnout líp, ale taky mnohem hůř.

» ostatní recenze alba Tiles - Pretending 2 Run
» popis a diskografie skupiny Tiles