EasyRocker - @ 08.10.2019 | #

Tuzemská žijící legenda, která se od 70. let účastnila nahrávání špičkových hudebních děl (namátkou Kuře v hodinkách). S dalšími hudebníky je aktivní dodnes. V 90. letech, ovlivněn silně keltskou a anglickou hudbou, dal dohromady trio Kukulín. Už sytě zelený booklet a názvy skladeb mě polily živou vodou.

Rauroské vodopády vrhají majestátní oblak dávného čarovného tajemna, ale i dynamické moderny. Z útesů strmě padající Anduina, lesy a mýtiny, které jsme loni projížděli v Irsku - dokonalé deja-vu. Stromy Valar, stvořené v dávnověku pro zemi neumírajících a Morgothem znesvěcené. Prostá krása hlasů, akustiky a houslové malby. Trpaslíci - plemeno silné a odolné jako ocel. A tak dravé a nespoutané jsou i Honzovy housle a zvonivé akustiky. Modrý Portugal nemůže být ničím jiným než pořádně našlapanou a plnotučnou lidovkou. Noldor - jsme zpět blízko po elfské vzpouře a trudného pochodu Eldar ledovým oceánem. A tak výjimečný je i Kolářův hoboj, propojený s mistrovou akustikou, mandolínou a houslemi. Dalším z vrcholů je Píseň pro muže z Númenoru - kouzelné podání, známé z desek Hacketta, snad i Anta Phillipse, s bujnými ženskými sbory. Udatný námořnický národ, sražený k zemi vlastní pýchou. Ohromující sílu má Dover. Komorní, ale i dramaticky orchestrální mistrova reflexe četných cest za kanál La Manche, kol bělostných útesů. Jsem rád, že jsem to místo už taky vícekrát projel. Největší epos Starých časů - Beren a Lúthien - dvojice osudových milenců, která prošla nástrahami Temnoty a ukradla Nepříteli nejvzácnější klenot - silmaril. Zlomkem jeho lesku jsou i ty nostalgické tři a půl minuty. Druhým zásadním eposem je Túrin - postava magická, prudká, vždycky jsem s ním cítil jakési osobní sepětí, máme toho hodně společného. Zoufalé nářky houslí, akustik a dechů jsou jako osud vyhnaného a poníženého, jenž přes kletbu nenávisti zabil draka, ale podlehl vlastnímu meči. Titulka je ohlédnutím za celým Tolkienovým eposem, vlastně i hořkou historií Starých časů. Určující je houslový vklad mistra. Naříkající akustiky jsou postaveny do výrazného kontrastu s moderními dynamickými pohyby, s mučivými zvuky kláves. Spoj nového s nánosy věků. Po hlasově výrazné a lahodné Vejdi do lesů je tu žhavé keltské finále Dno pytle - Hrubého nespoutaný smyčcový kolotoč.


Hudba, kterou běžní smrtelníci už nehrají. Má moc přenést vás na širý Beleriand Starých časů, keltské tancovačky či zakázané obřady druidů. Dnes mě naladil i výroční koncert. Hrubý je výjimečný skladatel - multiinstrumentalista, podpořený kvalitní doprovodnou kapelou i zpěvačkami. A pan profesor s dýmkou se spokojeně usmívá... Mezi 4 a 5, ale tohle je hudba pro mě - plná palba.

ametyst @ 09.10.2019 12:37:43 | #
Nechci tady hlásat nějaká moudra, nebo si hrát na chytrého, ale že by na Kuřeti v hodinkách hrál Jan Hrubý, o tom mi jaksi není nic známo. Honzu Hrubého jsem poprvé zaregistroval až v březnu 1976, s ETC a jeho předchozí aktivity jsou pro mne zahaleny mlžným oparem.
Každopádně na desce jeho jméno uvedeno není. Jedině že by byl součástí lesu smyčců, který se tam velmi střídmě objevuje, jinak tedy opravdu nevím.