Reakce na recenzi:

john l - @ 20.09.2016

Když jsem začínal s Garym, záměrně jsem prvotně cílil na jeho hardrockové období a deska Run for Cover byla první a nadlouho jedinou položkou z jeho repertoáru. Až o pár let pozděj jsem se dopracoval ke Garymu bluesovému a tady jsem byl spokojen na mnehem vyšší úrovni. Desky, které přijdou po recenzované, poslouchám raděj a mnohem častěji. Blues a Gary se skloňují jako jedna nedělitená součást a k jeho osobě patří po právu.
Když v pětaosmdesátém obrátil kormidlo do rockových vod, byl to nejspíš s velké míry kalkul, ale asi i chuť zkusit zase něco jinýho, něco zemitějšího, co produkoval třeba s Thin Lizzy a doba, ta tomu šla naproti. Však to většina z nás dobře ví, nebo i zažila, v těch letech byla hudební zeměplocha dokonale metalové, hard rockové, prostě tvrdší hudbě nakloněna a kapely šli gramofirmám pěkně na odbyt, koncertní tůr se točila ve velkém a prodeje, jé ty šli na dračku. A Gary se prostě svezl s tím vším humbukem a díky svému talentu stál v předních pozicích oblíbenosti, jak u rockových fans, u těch bluesových z dřívějška přinejmenším v respektu a kririci, ti mu pochlebovali.

Na rovinu řeknu , že mě tahleta hudba ze sedadla zrovna nezvedá a zvukové inženýrství z té doby se podepsalo na jeho deskách v míře dostatečné. Myslím že dnes by takový koncert s těmihle hity mohl být docela dobrej odvaz, ale syntetika zvuku není nic pro mě.

After the War startuje zhurta fanfárovým úvodem, kytara přede jako spokojená kočka a hlas je krutě nad věcí, klávesy dozdobí potřebné plochy a osmdesátky sviští jak to jde. Speak for Yourself je parádní metalový šupec, nepostrádající bravůrní kytarovou techniku, akustický vsuvky i dravý refrén. Livin' on Dreams se snaží tohle všechno odlehčit a nastavuje rockovější tvář, melodiemi nešetří. Sabaťárna Led Clones s Ozzym se mi nikdy nepozdávala, asi není nejhorší, raděj přepnu na skvostnou instrumentální The Messiah Will Come Again kde věřím Moorovi každý tón. Metal se navrací s Running from the Storm a připadá mě, že tady to pánům sluší a šlape dokonale, melodie se na nás jen řinou. Po slabší nátlakovce This Thing Called Love, je tu hitovka Ready for Love o které si každý může myslet svoje, řeknu jen, hold ta doba. Naštěstí irské tradice a místní naturel se odrazí v bytelně stavěné pecce Blood of Emeralds.

Při pohledu do bookletu nacházím jméno Cozy Powel, ale ať dělám co dělám, jeho bohatý styl bubnování na desce zrovna neidentifikuju, což mě celkem mrzí. Nechci se nijak dotknout fanoušků Garyho hard období, netuším, jestli tu nějací jsou, ale u mě tak tak průměr.