Moore, Gary - After the War (1989)

Když jsem začínal s Garym, záměrně jsem prvotně cílil na jeho hardrockové období a deska Run for Cover byla první a nadlouho jedinou položkou z jeho repertoáru. Až o pár let pozděj jsem se dopracoval ke Garymu bluesovému a tady jsem byl spokojen na mnehem vyšší úrovni. Desky, které přijdou po recenzované, poslouchám raděj a mnohem častěji. Blues a Gary se skloňují jako jedna nedělitená součást a k jeho osobě patří po právu.
Když v pětaosmdesátém obrátil kormidlo do rockových vod, byl to nejspíš s velké míry kalkul, ale asi i chuť zkusit zase něco jinýho, něco zemitějšího, co produkoval třeba s Thin Lizzy a doba, ta tomu šla naproti. Však to většina z nás dobře ví, nebo i zažila, v těch letech byla hudební zeměplocha dokonale metalové, hard rockové, prostě tvrdší hudbě nakloněna a kapely šli gramofirmám pěkně na odbyt, koncertní tůr se točila ve velkém a prodeje, jé ty šli na dračku. A Gary se prostě svezl s tím vším humbukem a díky svému talentu stál v předních pozicích oblíbenosti, jak u rockových fans, u těch bluesových z dřívějška přinejmenším v respektu a kririci, ti mu pochlebovali.

Na rovinu řeknu , že mě tahleta hudba ze sedadla zrovna nezvedá a zvukové inženýrství z té doby se podepsalo na jeho deskách v míře dostatečné. Myslím že dnes by takový koncert s těmihle hity mohl být docela dobrej odvaz, ale syntetika zvuku není nic pro mě.

After the War startuje zhurta fanfárovým úvodem, kytara přede jako spokojená kočka a hlas je krutě nad věcí, klávesy dozdobí potřebné plochy a osmdesátky sviští jak to jde. Speak for Yourself je parádní metalový šupec, nepostrádající bravůrní kytarovou techniku, akustický vsuvky i dravý refrén. Livin' on Dreams se snaží tohle všechno odlehčit a nastavuje rockovější tvář, melodiemi nešetří. Sabaťárna Led Clones s Ozzym se mi nikdy nepozdávala, asi není nejhorší, raděj přepnu na skvostnou instrumentální The Messiah Will Come Again kde věřím Moorovi každý tón. Metal se navrací s Running from the Storm a připadá mě, že tady to pánům sluší a šlape dokonale, melodie se na nás jen řinou. Po slabší nátlakovce This Thing Called Love, je tu hitovka Ready for Love o které si každý může myslet svoje, řeknu jen, hold ta doba. Naštěstí irské tradice a místní naturel se odrazí v bytelně stavěné pecce Blood of Emeralds.

Při pohledu do bookletu nacházím jméno Cozy Powel, ale ať dělám co dělám, jeho bohatý styl bubnování na desce zrovna neidentifikuju, což mě celkem mrzí. Nechci se nijak dotknout fanoušků Garyho hard období, netuším, jestli tu nějací jsou, ale u mě tak tak průměr.
reagovat

Snake @ 20.09.2016 20:25:42
Ale jsou, třeba já :) Ve sbírce mám čtyři Garyho alba, ale ani jedno bluesové. After The War si u mě vede víc než dobře, ovšem Wild Frontier mám raději...

Jarda P @ 21.09.2016 05:34:00
Z Garyho hardrockové éry mám nejraději Corridors Of Power a Victim Of The Future, tam ještě syntetika není. Z bluesového období ne všechno, přece jen to trochu splývá. Proto si Gary zaslouží ocenění, že v té době dovedl vybočit takovým albem, jako je Dark days in Paradise.

horyna @ 21.09.2016 06:03:18
U mne boduje v rokáči právě tímto albem, všude čítávám že nejlepší je (Snakeův) Wild Frontier, nikdy jsem ho vlastně nelyšel, vždy mne odradilo to, že je tu použitý bicí automat (prý to ale nejde vůbec poznat:-)

Snake @ 21.09.2016 15:16:43
horyna - to album zní fakt divně, ale spolehlivě to vyvažují parádní melodie vycházející z keltských kořenů. Koneckonců, na takové "Over The Hills a Far Away" se přiživili i Nightwish. (a nejen oni).

Ale zpátky k "After The War". Dneska jsem si ji znovu připoměl a třeba titulní skladba, následující "Speak for Yourself ", "Led Clones", nebo "Blood of Emeralds" jsou parádní fláky. A moje kytarové srdce jásá u instrumentálky "The Messiah Will Come Again". Jediné slabší místo vidím snad až v příliš tuctové "Ready for Love" a tak není důvod hvězdičkami nějak zvlášť šetřit. Dám čtyři.

horyna @ 21.09.2016 15:46:55
Čau Snake: Speak for Yourself je parádní jízda, Led C. nemusím a The Messiah Will Come Again je zkrátka nádherná. U mě by také 4* bez prolémů obstály. Stejně se nemůžu zbavit dojmu (stejně jako john l) že to byl kalkul a úlitba době. Je to ale fňuk, desky tu jsou pro nás, pro potěchu a když k tomu přidám ty bluesový, jsem hodně spokojen:-)

Snake @ 21.09.2016 16:05:19
Kalkul nekalkul, mě to vždycky napumpuje optimismem a dobrou náladou. Takovej pozitivní rock´n´roll :)

horyna @ 21.09.2016 16:07:18
Tak to je super, o to jde především, aby jsme si to užili

PaloM @ 21.09.2016 16:27:14
Som fanúšik aj blues-rockového obdobia, Gary bol výnimočný v každom žánri čo hral.

PaloM @ 21.09.2016 16:28:28
Zle som to napísal, ide o hard rockové veci, ktoré mám rovnako rád ako blues rockové.

After The War, poslední album zlatého hard rockového období Garyho Moorea... Nebál bych se ho označit jako vůbec nejlepší v celé diskografii.
Vše otvírá krátká předehra Dunluce, a pak už dva velké metalové hity, titulní After The War a Speak To Yourself. Dál stojí za povšimnutí duet s Ozzy Osbournem v parodizující Led Clones, dva velkolepé kousky The Messiah Will Come Again a Blood Of Emerald, a také skvělé sólo v Running From The Storm. Už jen kvůli tomu můžeme Garymu odpustit slabší This Thing Called Love. A nakonec druhá část Dunluce, hymna pro kopce Irské země. Skvělé.
Co se týče bonusů, jsou to vybrané živé kousky z toho nejlepšího, co Gary Moore stvořil. Škoda, že se po After The War opět věnoval téměř výhradně blues...
reagovat

Corsica @ 05.05.2012 20:13:35
Ještě bych dodal, že práce Cozy Powella je jako vždy brilantní.

Petr Gratias @ 08.05.2012 15:38:47
Zdravím, Corsico...
nějak mi to nedá, abych nezareagoval.
Gary Moore je znám tím, že svou uměleckou tvorbu striktně odnímal od metalu. Jeho výrok, že nehraje metal, ale hard rock a blues rock, je poměrně známý...
Album After The War je ale vynikající - plné energie a muzikantského mistrovství hned v prvním plánu.
Nechci vyvolat nějakou bouřlivou polemiku kde končí a začíná hard rock a heavy metal.... to už tady bylo několikrát a k ničemu to moc nevedlo. Je to jenom replika.
Zdravím!

Corsica @ 08.05.2012 16:21:04
...pak záleží jen na tom, jak to slyší hudebník a jak to vnímá posluchač.

Cossack @ 24.05.2012 15:57:28
Tahle Garyho nahrávka rozhodně „nálepku” metal snese. Ten styl je tam určitě patrnější a výraznější, než blues rock.
A vzpomínám si, že jsem kdysi četl, jak se sám Gary vyjadřoval ve smyslu, že už s touto muzikou nebude „koketovat” a plně se vrátí k blues, což se na následovníkovi také stalo (to vyjádření bylo zveřejněno právě v době vydáni "Still Got The Blues" a podotýkám, že to není přesná citace – je to už přes 20 let).

Konec konců je to naprosto nepodstatné; důležitá je muzika a ta je parádní jak na „metalovém” "After The War", tak i na „bluesovém” "Still Got The Blues".

PaloM @ 20.10.2012 14:10:31
Počúvam si Garyho albumy cez slúchadlá pripojené k notebooku skladby vo flac a čítam vaše recenzie s reakciami. Škoda, že je zatiaľ málo recenzií ku Gary Moorovej diskografii. Led Clones s paródiou na Kashmir je perfektná sranda. Je to vynikajúci album. Neviem ako to znie z originálnych CD, takto to má dosť surový zvuk.