Reakce na recenzi:

horyna - @ 21.06.2016

Co napsat k hudbě jež vás formovala, provázela mládím, tvořila nedílnou součást vašeho života, kde vzpomínky na časy bezstarostnosti voní nezkušeností, naivitou i velkou touhou poznávat nové horizonty a neutrousit při tom alespoň pár kapek slz. Jasně, nesmí to být něco, co člověk vnímal z okolí neustále dokola, až se mu to zprotivilo (pouťové zábavy, či diskotéky), pokud je to ale srdeční záležitost, kvalitní produkce, která přetrvala dlouhé roky, pak ony návraty jsou jen a jen kladné a nanejvýš příjemné. Hudbu Kinga Diamonda jsem objevil (byla mi nabídnuta/půjčena na nahrané kazetě, ach ta doba, mělo to neopakovatelné kouzlo nepoznaného a dobrodružného) jako jednu z vůbec prvních metalových nahrávek tak někdy ve třinácti / čtrnácti a dobře pamatuji, jak mi od samého počátku silně učarovala, svou originalitou, silnou melodikou, perfekcionalistickými hudebními výkony (především kytarové melodie Andyho a bicí Mikea Dee) a v neposlední řadě také Kingovým neskutečně vysoko položeným vokálem. Navíc přiložená ofocená obálka, nápis kapely, image i koncept, to vše vonělo pro tehdy začínajícího neznalého floutka přímo omamným způsobem. Za nějakou dobu po Them myslím následovalo i album Fatal Portrait a ono kouzlo účinkovalo znovu, bylo to něco fantastického.

Krátce k albu, na němž po svých dvou předchůdcích, dochází ke změně na postech druhé kytary a basy, po Mercyfulovovských odpadlících, přichází do kapely nové posily, Pete Blakk na šestistrunnku a Hal Patino na baskytaru. Poznávacím znamením kapely té doby (krom samotného, občas šíleného Kingova přednesu), je velice vynalézavá a invenčně plodná (obzvláště v nezkutečné melodice sólových vstupů) kytarová hra Andy LaRocque. Domnívám se také, že na takto technicky náročných pracech, nejlépe vynikla dynamicky a technicky obdivuhodná hra Mikke Dee, jež po zbytek své kariéry nemohl už naplno uplatnit takto bohatý bubenický styl.

Drasticky hororovo tajemné intro Out From the Asylum- kterému pro navození atmosféry slouží vysoký zvuk klavírních klapek, různé ruchy i strašidelné vokály, volně přechází v první pecku Welcome Home- ta upaluje na bicím dusotu, měnících Kingových vokálech a řadě melodií, píseň, tak jako celé album zdobí množství znamenitých kytarových sól dvojice LaRocgue / Blakk. Do závěru píseň jetě zrychlí a uchu lahodí nejen zvonivé činely Mikkeovi soupravy, ale i překonávající se King.
The Invisible Guests- patří k nejoblíbenějším, pohání ji hybný kytarový lauf v návaznosti na mistrná sóla, v nichž se pánové pravidelně střídají, basová linka Hala Patina je pěkně čitelná a jsou tu další sóla po nichž King v těch nejvyšších výškách supí, ječí, pěje a straší zároveň.
Tea- svou malebnou akustikou částečně uklidní rozvířené emoce, její pochodové tempo však bije na poplach, skladba je mistrně vystavěna, jako by s ní člověk přímo stoupal po schodišti onoho domu. V půli se vše zlomí a rychlá sóla přemosťují tento skvost do dalšího plánu.
Mother's Getting Weaker- klasická metalová paráda oněch let, Dee svou neutuchající technikou a značnou variabilitou doslova žene kytarové kudrlinky proplétající se písní před sebou, refrén je velice zpěvný a znásobování Kingova hlasu má své kouzlo. A zase ta sóla, která prostě člověk znalý alba cituje nazpaměť.
Bye, Bye Missy- střednětempá záležitost postavena na Kingově vokálu, jež zde vévodí, melodie které plují pod ním, jakoby jen sloužili formou zástěrky k vokálnímu představení špičkové kvality. Značné utrpení vyvěrající z jeho hlasu (příběh viz níže) je dokonale bytostné a bolestivé.
A Broken Spell- velice nenápadná skladba pod pořadovým číslem sedm, v sobě ukrývá množství progresivních postupů v rámci stylu i značnou nápaditou svěžest, klasicistní kytarová vložka a dokladovaná atmosféra pouze utvrzuje, že zde se komponovalo nanejvýš inteligentně.
V The Accusation Chair- jsem se zprvu ztrácel, ovšem, tempo je zde podobné jako v předešlých skladbách, ovšem z průměru ji vytáhne jak dokonalý Diamond, stěžejní melodické linky, tak hororové zvuky a navazující kytarové akordy s pomalu se přibližující bicí kanonádou, potemnělý závěr jde silně na efekt.
Po instrumentálním hrůzostrašném sklidnění v titulní Them, se do závěru vchází s klasickou heavy hymnou, v mládí silně poutavu, dnes už nikoli, skladbou Twilight Symphony, aby další děsuplné intro Coming Home- ještě jednou posluchače patřičně vystrašilo, no a když poté zazvoní telefon a po chvíli se ozve děsivý babiččin smích a jste sami v místnosti za totální tmy, nelze se nebát, ty zvuky, ty zvuky...

No a koho by zajímal o čem že příběh alba vypráví, tady je shrnutí:
Album pojednává o babičce, která se vrátí z ústavu pro choromyslné a kterou očekává King jako třináctiletý chlapec, jeho mladší sestra Missy a jejich matka. Babička bydlí v podkroví, kde se setkává s neviditelnými duchy a společně popíjejí čaj s lidskou krví, která pochází z Kingovi matky. Ta postupně chřadne. King náhodou objeví babiččino tajemství a propadne také čajovému dýchánku. Ten později objeví i Missy a rozbije čarovnou konvici, v které se čaj vaří. Za to ji stihne nejpřísnější trest. King se vypotácí z domu, kde nad ním nemají duchové žádnou moc a bojuje boj o rozum. Uvědomí si, co se stalo, vejde zpět do baráku a podřízne babičce hrdlo. Případ vyšetřuje policie a dr. Landau posílá Kinga do stejného ústavu, odkud se vrátila babička. Neuvěří totiž Kingovu vyprávění, jak se příběh udál. V ústavu King stráví 18 let. Poté se vrací do svého domu. Příběh dále pokračuje na albu Conspiracy.

Samozřejmě, že po tolika letech ono kouzlo už zdaleka nemůže působit tak, jako v ranných dobách, ale tato nahrávka, na rozdíl od naprosto drtivé většinové okolní produkce té doby, jež jsem přijímal a do uší šrouboval, přetrvala a vlastně vydržela věky. Prostě ji mám rád dodnes a i když se už hodnou dobu nalézám na opačné straně hudební polarity, pořád mne jako jedna z mála z těch čas baví a já jsem za to docela rád.