Reakce na recenzi:

horyna - @ 25.11.2016

The Eye- osobní magnum opus Kingovi tvorby a zřejmě i nejoblíbenější jeho nahrávka (přec, ale těsně o milimetry nad ostatními předešlými výtvory) stojící na hudebním piedestalu zářných hudebních hodnot, spolu s některými dalšími oblíbenci srdci blízkými. Zvláštní, až vroucně milující vztah k této nahrávce chovám už od jejího vzniku, dobrých pětadvacet let a za tu dobu mě vždy dokázala patřičně uspokojit a nadchnout. Pod fialkovo nachovým biskupským rouchem se ukrývá částečně obměněný soud, využívající v mnohem větší míře celkový podíl klávesových zvuků na charakteru nahrávky, vše je jemnější, zvuk se patřičně zaobalil a krapet se sklidnila i útočná kytarová hradba. Představuje se nám novic na postu bicí baterie Snowy Shaw a produkci si opět bere Roberto Falcao (hrající spolu s Kingem) i na keyboardy.

Textový koncept se tentokrát opírá povětšinou o historická fakta zasazena do středověké Francie, v níž se ocitáme prostřednictvím "oka", neboli náhrdelníku s mocí nás přenést do oné doby. Budeme svědky inkvizičního procesu s čarodějnicí Jeanne Dibasson v jehož závěru je inkvizitorem Nicholasem de La Reymiem i s náhrdelníkem upálena, dozvíme se i o dvou malých holčičkách, které si hrály v popelu z tohoto upálení a nalezly onen náhrdelník, i smilstva uprostřed kláštera Louviers, kam odchází právě osmnáctiletá Madelaine Bavent, kterou zde znásilní otec Mathurin Picard ( historicky podložené postavy), praktikující i další zvrácenosti jako přibíjení nemluvňat na kříže (za tichého svědectví Madelaine, která v tu dobu v některou noc v klášteře nalézá „Oko“).

Mohutná klávesová vozba prezentuje úvodní Eye Of The Witch- tempo je plíživé a majestátnost chvíle je oním nástrojem maximálně podtržena, Diamond šeptá a sípá, až zrychlené tempo a sóla převáději píseň do rockovějších vod.
Famózní The Trial (Chambre Ardente)- odbíjí nemilostrdný tlukot bicích, King nám představuje v různých hlasových polohách osoby účastnící se tohoto čarodejnického procesu. Hudebně se jedná o naprostou laskominu, tempo se neustále mění, výpravnost skladby určují její zvraty, melodické pochody a vyhrávky i znamenitá sóla. Vstup kostelních varhan do příběhu a přemosťující guitar sólo podtrhuje velké kompoziční chvíle samotného Diamonda.
Burn- platí za strhující rychlostní jízdu, plnou vyhrávajících kytarových linek se sebejistým Kingem, střídajíc mistrně své hlasové polohy a schopnosti. Nenásilné zpomalení a překrásné melodie píseň dozdobují.
Miniaturu s hororovo tajemnou příchutí Two Little Girls- ustojí King ve společnosti kláves a suplovaných violončel, její naléhavost působí až hrůzostrašně.
Into The Convent- jde o jednu z vůbec nejvelkolepějších věcí alba, výborná rytmicky, obstojná řada vyhrávek a melodií, neustále změny temp, parádní basová figura a zpěvák v top formě, to vše podchyceno bezchybným textem.
Hitová Father Picard- patří svými kreativními nápady do zlatého fondu kapely, její nesporně melodický refrén mne vždy totálně odzbrojí, prostoupena množstvím sól a její klávesové nazvučení jenom podtrhují skvělé okamžiky písně.
Všudypřítomný spinet dotváří skladbu Behind These Walls- jinak velice údernou, rytmicky sevřenou, melodicky vystavěnou výpravnou píseň, kde kytary snažící se probourat vně, posluchače dokáží poblouznit svými fantaskními kudrlinkami.
Opět mistrný text a překrásný akustický tón Andyho šestistrunnky plující drsnější The Meetings- kde sám mistr v extatických výškách vypráví, co že se to děje na schůzkách za těmi zdmi.
Skvostem Andyho instrumentálního kytarového mistrovství je píseň Insanity- zde není potřeba slov, poslouchám vždy se zatajeným dechem.
1642 Imprisonment- čouhá historie nejen z názvu, zvukový kabát nás provádí oněmi pohnutými léty prostoupenými zkaženými činny.
Dlouhou dobu se mi zdálo, že album ke konci místy ztrácí na přitažlivosti, ale ani poslední kus této kolekce není vůbec špatný, je jen jiný, melodie se noří v bicím sevření, až jednu chvíli propuknou ven a metalový odér působí opět naplno, King střídá dvě polohy, refrén je solidně vybudován a klávesová linka dostává prostor i tu, když pánové začnou sólovat, uši jsou opět na pozoru, parádní tempové zpomalení, tolik tedy závěrečná The Curse .

Brilantně vyhlížející fotografie samotných protagonistů z díla The Eye, ještě dokáží umocnit výsledný pozitivní dojem nahrávky, která svou jedinečností nesmí býti opomenuta. Nejmelodičtější Diamondovo album přistálo léta páně 1990 na pultech obchodů a mám za to, že do dnešních dnů nebyla její kreativita samotným tvůrcem v budoucnu nikdy překonána. Nemyslím si, že se tak ještě někdy stane.