Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.10.2016

Pomyslel by si snad někdo z obdivovatelů kapely Kansas, dejme tomu před pěti, deseti léty, že se tihle dnes už pánové v letech ještě (alespoň) jednou otočí ve studiu a splodí další desku, že nás ještě jednou nechají ochutnat ze své domací velice šmakózní kuchyně? Šestnáct let studiového ticha ( dost dlouhá doba na spekulace) rozčíslo album The Prelude Implicit s velkou pompou i očekáváním, obzvláště po odchodu ikony souboru zpěváka Steva Walshe, který se odebral na důchodcovský odpočinek a také bez účasti dlouholetého tahouna a znamenitého skladatele Kerry Livgrena, jež se ale v souboru už 15 let neukázal a který zřejmě nadobro zakotvil ve svých Proto Kaw. Ti hlavní dělníci kapely a od počátku jediní jež ji formovali přítomni jsou. Je to mistr bubenické techniky Phil Ehart a kytarista Rich Williams. K této dvojici nutno připočíst dlouholetého basáka Billy Greera i houslistu Davida Ragsdalea. Máme tu tři nováčky, z nichž nejdůležitější persona je nově obsazený post u mikrofonu slyšící na jméno Ronnie Platt a hlavně díky jeho osobě jsem měl zprvu trochu zkreslenou představu o hudební náplni tohoto alba, která ale časem na toto novum přestane upozorňovat, i když si během hudebního proudu často řeknete- Steve chybí. Přeci jen jedno z poznávacích znamení souboru se vytratilo, ale nejpozději s každou další houslovou linkou, krásnými kytarovými vyhrávkami a košatými aranžmá si uvědomíte, že Kansas se vrací ve velké pohodě a velkém stylu.

Dokonalý úvod naprosto přesně vystihuje podstatu hudby Kansas, píseň With This Heart bilancuje i obohacuje léty vypiplaný bohatý sound a s novým, čitelným zvukem přiváží další várku skvělých melodií. V této skladbě, jsem měl dokonce párkrát pocit že S. Walsh je stále přítomen.
Visibility Zero- a jižanský Kansas v nejlepší formě, duch místa i doby z před 40 let vane pozitivními vibracemi a Platt exceluje.
The Unsung Heroes- otevře dokonalá houslová předváděčka Davida Ragsdalea, nálada se zklidňuje, Ronnie jde do výšek a drží se velice statečně, romantika a pocit zadostiučinění nad novým albem určitě převládne u velké části z nás.
Rhythm in the Spirit- přináší určité novum do produkce kapely, metalově vyhlížející kytarový riff v návaznosti na klasičtější houslové schema i vokální techniku alá Walsh, vybízí k pozornosti a zamyšlení, ostuda se rozhodně nekoná, chlapci hrají výživně a velice ostře, nápady přicházejí s lehkostí a Manionovi klavírní eskapády dokáží celek vkusně dokreslovat.
Refugee- baladický záběr v tom nejkrásnějším hmatatelném balení s houslovou melodií, která si o pozornost říká doslova sama.
The Voyage of Eight Eighteen i následující Camouflage- prezentují výpravného ducha souboru v kaskádách melodií, tempových obměn a maximálním aranžérském zanícení, společným jmenovatelem je art rocková vznešenost a duchapřítomná zdobnost zbavena přebytečného patosu.
Svižnou Summer si vokálně střihl basák Billy Greer a předposlední devátou, Crowded Isolation- osobně řadím k nejdokonalejším kompozicím alba, zprvu krásný tón španělky, na nějž naváže heroická pasáž, píseň utváří jak technická vytříbenost, tak vznešená jižanská zpěvnost korespondující opět se značně přitvrzelejším kytarovým obalem, dávající kompozici patřičnou dynamiku. Nevšední klávesový tok a houslové sólo jsou pak pomyslnou čérešničkou.
Muzikální závěr Section 60 a máme to.

Kansas mají stále energie na rozdávání, dokáží komponovat na vysoké úrovni a i po tolika letech vlastně svým repertoárem pokračují i navazují. Myslím že minulý počin Somewhere to Elsewhere se překonat nepodařilo, ale to v tuto chvíli a vlastně vůbec nehraje roli, podstatné je že tito mentoři scény dokáží fanoušky svou přítomností stále těšit.
Bodování: převládá velikánská spokojenost, rozervaná a inovativní díla z úsvitu kariéry i zmiňovanou kolekci z roku 2000 tento produkt nepřekonává, ale s tím nejspíš počítal málokdo a tak snad mi nebude v tuto chvíli spíláno, vnitřně dávám 4,5* zaslouženě.