Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.11.2016

Prvotní zájem o tento album mi zůstane zaryt v mozkovně zřejmě už navždy. Letošní léto, překrásná dovolená, ráno beru do rukou mobil, abych se kouknul co nového na stránkách Progboardu a jako první na mne vyskočí Slavova recenze na úplně novou a neznámou kapelu The Mute Gods. Zaujal mne jak název, obal, psaní autorovo samotné, tak hlavně hudební orientace a výčet jmen, na desce se podílející. Hudebníci hrávající s Hackettem, Wilsonem, nebo Satranim, jsou mi blízcí, sympatyčtí, hudebně velice osobití a velkou roli hrála samozřejmě zvědavost. Okamžitě jsem si našel nějaké ukázky na internetu a bylo vlastně rozhodnuto.

Střih asi o 3 týdny později.

Pátek večer, v telce opět opakují můj oblíbený seriál Vlak dětství a naděje, člověk ho zná nazpaměť a tak si bere k telce mp3, aby si lépe osvojil, připomněl a nějakým způsobem naposlouchal novou hudbu, kterou pošťák před pár dny doručil. Volba padne právě na Mute Gods, do kterých jsem se během předešlých dnů zkoušel ponořit, zatím s minimálním zapamatovatelným účinkem. A najednou to přichází, projíždím začátky skladeb (po refrén) pořád dokola, většina se postupně vyprofilovává a některé z nich mě dostávají do kolen, přichází totální podlehnutí a úžas měnící se v euforické stavy, je dokonáno. Nová kapela se katapultuje na přední místo mého zájmu pro tento rok.

Přesně tak má zní moderní prog rock, postavený na vysokém stupni melodiky, novátorském kompozičním přístupu (i když S. Wilson občas vykukuje zpoza barikády), vyjímečných individuálních výkonech, celkové velice citlivé aranžérské propracovanosti a v řadě neposlední, též bytelné chuti hudebníků tvořit a dokonale ovládnout konečný výsledek.

A z alba samotného vyberu pouze vzorek a jelikož píseň poslední- Father Daughter- je mou nejmilejší na albu (i v ostatní konkurenci obstojí více než slibně) začnu zde. Ve spojitosti s ní, chce se mi napsat jen krása, krása a zase krása, takový totiž tento drahokam je. Klávesový úvod symbolizující sny a fantazie přejde do zpěvného motivu, který je ve své druhé části provázen dámským vokálem, vše v naprosté harmonii a krásných odstínech. Do Nothing Till You Hear From Me i Praying To A Mute God- to jsou moderní tváře dnešního progu s dostatkem nosných nápadů, krásně čitelnou baskytarou a fantastickou ústřední melodií. Nightschool For Idiots (název nemá chybu)- Wilsonovská tvář plná jemných nuancí decentního kompozičního přístupu, utkaná z těch nejdojemnějších prostředků. Last Man On Earth- opět silně pohybuje s emoční stránkou jedince, vokál doslova hladí, klavírní melodie je křehká, že máte pocit jejího rozpadu, moc příjemné.
V krajinách Porcupine Tree se ocitáme s dráždivou Strange Relationship i geniální Swimming Horses- oplývající magicko hypnotickými účinky, v tu chvíli si říkám, pořád je co vymýšlet, pořád se dá jít dopředu a komponovat s určitým stupněm geniality.

Pro ty kteří by o kapelu, potažmo album projevili zájem, tu mám čtyři!!! videa, které kapela už ke svému debutnímu albu stihla natočit, myslím že ten počet v dnešní době mluví za kvalitu repertoáru jasně.
https://www.youtube.com/watch?v=wHZ0Q5tPXTM
https://www.youtube.com/watch?v=nNLKtL4R08k
https://www.youtube.com/watch?v=-k1vVCqlrdE
https://www.youtube.com/watch?v=7oinol5pNWY


PS: nové kapely a projekty, jejich novinková alba v záplavě toho všeho co mám za dlouhé roky nasbíráno vůbec nevyhledávám, tady jsem udělal ale vyjímku a jsem naprosto spokojen. Explozivní účinek desky bych přirovnal k době, kdy jsem objevil Porcupine Tree, to byla podobná salva. 10 / 5.