Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.09.2016

Na první zmínku o této kapele jsem narazil v časopisu Spark, kolem roku 1994, nějaký recenzent si tam vzal na paškál debut těchto pánů a už přesně nevím jestli ho vychválil, nebo poplival, ale v půli devadeátých let vyrukovat s takovouto hudbou, byla skoro sebevražda, všude duněl grunge a alternativa, o novou progresivní kapelu byl záujem možná tak v úzkem kruhu progres specialistů, prahnoucích po znovunastartování, nebo aspoň větší úctě, či obnovení zašlé slávy tohoto stylu. Myslím, že v nějaké pražské prodejně jsem desku objevil a zvědavě po ní sáhl, ale jaksi se mi tenkrát moc nelíbila (myslím že na desce debutní ještě plně nepropuklo to pravé a kvalitní sémě, které v kapele klíčilo) a tak jsem na ně pozapomenul. Až o mnoho let později jsem s nimi opět skřížil cesty a tentokrát vzata na milost deska druhá, ukázala se jako dar z nebes.

Šest skladeb, z toho pět s délkou úctyhodnou, jasné vlivy Yes a ELP (především v závěrečné skladbě) jsou nepopiratelné, nahrávka je vedena v celistvé linii a solidně ostrém tempu, kde klávesy dominují, kytara hodně sóluje a melodie se z pod prstů Aleca Fuhrmana jen řinou. Nad vším mocně vévodí hlas Breta Douglase.

Skladbou Angels And Rage- začíná dramatická úvodní epopej, hradby kláves s historickým podtextem a bicí dusot ve společnosti naléhavé kytarové melodie nám podsouvají pohled kapely na progresivní tvary jejich kompoziční práce. Corridors- přínáší kvanta melodií především v klávesové oblasti, ale její nápaditost mě nijak neohromuje. To trojka Western Desert- na to jde patřičně zhurta, kapela zapojuje dynamiku ve větší míře a dobře mířené klavírní a klávesové běhy přináší tolik potřebný napnelismus, kvapík střídá kvapík, najednou ale přifrčí nádherné guitar sólo a posluchač žasne, pod rukama ansámblu se tvaruje cosi vyjímečného, času má kapela dost a tak se improvizační charakter instrumentální části pomalu přesouvá k vokální pasáži, která pozastaví rychlostní mašinérii. Skladba překypuje invencí a postupně se přetváří do dalších (i opakujících se) meziher. Jemné vzpomenutí a dotyk "galerie stínů" v miniaturce Image a je tu pátá Then You Were Gone- kde rytmus diktuje tempo a Bret pěje s velkým přehledem, melodie a zase melodie. Závěr s Valley Of The Shadow- tu jsou emersonovsi nejhmatatelnější.

Zapadlá kapela, snad jsem si tu ani nepovšimnul, že by se o ní někdo v nedávné minulosti zmínil (až při žádosti o profil, Mohyla i Snake projevili zájem) a tak její znalost bude pro většinu asi tabu, jejich hudba není úplně oslnivá, ale toto album u mě na 4* dosáhne.