Reakce na recenzi:

john l - @ 26.10.2016

Konečně jsem se dočkal, konečně jsem okusil nový plod z rajské zahrady zvané Van Der Graaf Generator. A na tomhle místě a v čase víc jak 10 let po znovuzrození platí dvojnásob, kdo si počká ten se dočká, kdo vydrží, po zásluze bude odměněn. Ale popořadě. Nejbizarnější na celé historii nového alba Graafů je informace, že vůbec nějaká nová deska má vyjít, kterou jsem se dozvěděl zhruba 14 dnů před jejím oficiálním vypuštěním. Stránky kapely jsem dlouho neprohlížel, nikde neregistroval třeba půl roku dopředu (jak to u jíných skupin bývá avízováno) žádnou novou zmínku (ani tady), že by pánové něco kutili. Takže jako blesk z čistého nebe, mě tahleta zpráva překvapila a asi sem si vysnil, že by to natentokrát mohlo konečně vyjít a mě by nový materiál konečně potěšil.

A řeknu rovnou, že ani melancholický, ale hlavně pěkně (nepříjemně) vydepresivnělý Trisector, ani následující, místami silně polyritmický a atonální A Grounding in Numbers mě poslouchat nebaví. Instrumentální Atl jsem už neměl sílu objevovat a nad kapelou uzavřel hladinu, proto mě zpráva o nové kolekci tak nabudila a nakonec i maximálně sedla.

Desku mám doma teprve pár hodin, přemotal jsem ji do mp3 a pustil jako kulisu na cestě autem, abych vůbec věděl o co tady pude. Podruhé a natěšeně jsem ji šoupnul do sluchátek, pod rouškou tmy vnímal každý její tónový závan a jelikož psát recenzi po prvním poslechu se mě ještě nestalo, v tomhle případě se tomu nedokážu bránit. A že je troufalost vsadit plnej kotel takhle brzo, snad jsem si to tak přál a vysnil, že mi to prostě vyšlo:)

To málo co si z alba vybavím, tak rozhodně zajímavá bicí figura a povedená akustická melancholie v Aloft, výrazná Bantonova basa a sebejistý Peterův vokál během Alfa Berlina. Že jde deska nahoru s každou další písní mě potvrdila klavírní trojka Room 1210, prostě skvost. Mistrná dramaturgie alba nasazuje na další pozici dynamickou rockovou parádu Forever Falling, která časem přechází na jazzovou stopu, aby se obě tyto plochy v závěru protly a vyústili ve velkolepé finále. Akordeon táhne nevokální Shikata Ga Nai a na to že bláznivé schizoidní instru skladby Graafů nemusím, mi tahle sedí. Druhá půle vyznívá poněkud techničtěj, jak položka č.6, tak 7 směřuje k skutečnému prog cíli, výborná je swingující basa v šestce i klavírní melodie sedmé. Almost the Words vyznívá hodně pesimisticky, jako pochodující umíráček, přitažlivá atmosféra a tajemně recitující Peter působí vskutku dojemně. Konec je pak výrazně spásný, hudba jak z kostelního kůru.

Zvuk je naprosto precizní, vyváženej (bicí duní jak o život, slušně vytažená basa, krásně čistý klávesy, klavír, akordeon), ty tam jsou doby plochýho soundu z Grounding, nahrádka má velkou dynamiku a sílu, cítit je profesionální zručnost, silné pětí, razanci i houževnatost, snad je tu i kamarádská řevnivost, aby každý prokázal svoje kvality. Nezapomínejme, že pánům je sedmdesát, mladický elán se těžko vydoluje.

Nic nechybí, nic nepřebývá a hlavně tu nejsou hluchý prázdný místa, nebo plochy který mě iritujou, jak tomu bylo u předchozích děl. Tady je vše ok.

Za mě jasně nejlepší nahrávka v novodobých dějinách kapely, ale i minimálně od dob Still Life a jelikož druhou etapu kapely neprožívám tak jako tu první, odvážím se ji nazvat tou nejzdařilejší od dob Pawn Hearts.
Udělali jste mě nesmírnou radost pánové Hammill, Banton, Evans. Určitě nejen mě.