Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb (2016)

05.04.2018 steve | #

Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.

Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.

Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.

Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.

Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.
reagovat

PaloM @ 05.04.2018 11:42:22
steve: hádam to nebude tak tragické :-) Veď si dal 4 hviezdy. Okrem snahy, vytrvalosti a značky by som ešte pridal - aj za dobrú hudbu.

steve @ 05.04.2018 11:48:24
palo: tragické to není, jen některým skladbám nerozumím v takové šíři, jak bych si sám přál. I tak však dokážu poznat, žé je deska hodně inovativní :)

john l @ 05.04.2018 15:57:53
Báječná hudba, VDGG mě svým posledním počinem dokonale uzemnili. Už jsem od nich nic pořádnýho nečekal, tohle je rána jako prase. Jasná pětice.

tykeww @ 05.04.2018 17:42:02
Pamatuji si, jak jsem se na tuhle desku těšil, a pokud se tak nestalo po prvním poslechu, hned po druhém jsem si ji oblíbil a nebojím se ji dát na stejnou úroveň jako klasická alba ze sedmdesátek. Těší mě, že Hammill je hlasově i skladatelsky stále na opravdu vysoké úrovni. S klidným srdcem můžu říct, že Do Not Disturb si pouštím stejně rád jako Háčko, Pawn Hearts nebo Godbluff.

07.01.2018 Carloss87 | #

Nová deska od Van Der Graaf Generator byla v roce 2016 pro mne velkým překvapením.První poslech byl s rozdílnými pocity,ale jako se všemi deskami od této kapely to chtělo více poslechů.Dnes je to pro mne jedna z nej desek roku 2016 s krásnou písní Alfa Berlina.Takže zasloužených 5 hvězdiček.
reagovat

horyna @ 07.01.2018 09:04:15
Do puníku souhlasím, konečně a po letech pevedená prácička.

PaloM @ 07.01.2018 11:14:34
Vnímam to veľmi podobne. Po sklamaní z albumov 2011-12 toto som si opäť dal do zbierky.

KlepetoX @ 07.01.2018 11:37:36
Každopádně jejich nejlepší deska od reunionu 2005. Poslední vynikající album od nich pro mě bylo Still Life a teď až po 40 letech toto. I já ho řadím jako jedno z nejlepších alb minulého roku.
Jenom škoda, že tam není Jackson, ale kdoví jak by to s ním znělo.

26.10.2016 john l | #

Konečně jsem se dočkal, konečně jsem okusil nový plod z rajské zahrady zvané Van Der Graaf Generator. A na tomhle místě a v čase víc jak 10 let po znovuzrození platí dvojnásob, kdo si počká ten se dočká, kdo vydrží, po zásluze bude odměněn. Ale popořadě. Nejbizarnější na celé historii nového alba Graafů je informace, že vůbec nějaká nová deska má vyjít, kterou jsem se dozvěděl zhruba 14 dnů před jejím oficiálním vypuštěním. Stránky kapely jsem dlouho neprohlížel, nikde neregistroval třeba půl roku dopředu (jak to u jíných skupin bývá avízováno) žádnou novou zmínku (ani tady), že by pánové něco kutili. Takže jako blesk z čistého nebe, mě tahleta zpráva překvapila a asi sem si vysnil, že by to natentokrát mohlo konečně vyjít a mě by nový materiál konečně potěšil.

A řeknu rovnou, že ani melancholický, ale hlavně pěkně (nepříjemně) vydepresivnělý Trisector, ani následující, místami silně polyritmický a atonální A Grounding in Numbers mě poslouchat nebaví. Instrumentální Atl jsem už neměl sílu objevovat a nad kapelou uzavřel hladinu, proto mě zpráva o nové kolekci tak nabudila a nakonec i maximálně sedla.

Desku mám doma teprve pár hodin, přemotal jsem ji do mp3 a pustil jako kulisu na cestě autem, abych vůbec věděl o co tady pude. Podruhé a natěšeně jsem ji šoupnul do sluchátek, pod rouškou tmy vnímal každý její tónový závan a jelikož psát recenzi po prvním poslechu se mě ještě nestalo, v tomhle případě se tomu nedokážu bránit. A že je troufalost vsadit plnej kotel takhle brzo, snad jsem si to tak přál a vysnil, že mi to prostě vyšlo:)

To málo co si z alba vybavím, tak rozhodně zajímavá bicí figura a povedená akustická melancholie v Aloft, výrazná Bantonova basa a sebejistý Peterův vokál během Alfa Berlina. Že jde deska nahoru s každou další písní mě potvrdila klavírní trojka Room 1210, prostě skvost. Mistrná dramaturgie alba nasazuje na další pozici dynamickou rockovou parádu Forever Falling, která časem přechází na jazzovou stopu, aby se obě tyto plochy v závěru protly a vyústili ve velkolepé finále. Akordeon táhne nevokální Shikata Ga Nai a na to že bláznivé schizoidní instru skladby Graafů nemusím, mi tahle sedí. Druhá půle vyznívá poněkud techničtěj, jak položka č.6, tak 7 směřuje k skutečnému prog cíli, výborná je swingující basa v šestce i klavírní melodie sedmé. Almost the Words vyznívá hodně pesimisticky, jako pochodující umíráček, přitažlivá atmosféra a tajemně recitující Peter působí vskutku dojemně. Konec je pak výrazně spásný, hudba jak z kostelního kůru.

Zvuk je naprosto precizní, vyváženej (bicí duní jak o život, slušně vytažená basa, krásně čistý klávesy, klavír, akordeon), ty tam jsou doby plochýho soundu z Grounding, nahrádka má velkou dynamiku a sílu, cítit je profesionální zručnost, silné pětí, razanci i houževnatost, snad je tu i kamarádská řevnivost, aby každý prokázal svoje kvality. Nezapomínejme, že pánům je sedmdesát, mladický elán se těžko vydoluje.

Nic nechybí, nic nepřebývá a hlavně tu nejsou hluchý prázdný místa, nebo plochy který mě iritujou, jak tomu bylo u předchozích děl. Tady je vše ok.

Za mě jasně nejlepší nahrávka v novodobých dějinách kapely, ale i minimálně od dob Still Life a jelikož druhou etapu kapely neprožívám tak jako tu první, odvážím se ji nazvat tou nejzdařilejší od dob Pawn Hearts.
Udělali jste mě nesmírnou radost pánové Hammill, Banton, Evans. Určitě nejen mě.
reagovat

horyna @ 27.10.2016 11:02:47
S konečným verdiktem ještě chvíli počkám, neslyšel jsem ho natolik, abych si pevně utříbil názor, deska se mi ale líbí a to tak že hodně, rozhodně trumfne poslední po-comebackový nahrávky, to bez diskuze. Radost mám z vysunuté a čitelné baskytary, u vanderů jev v takové míře neslýchaný a řízně znělého (neunaveného) Peterova hlasu. Kompozičně a aranžérsky jde deska nejvíce z těch posledních ke kořenům jejich tvorby, i když je jasné že žádné H to He... se nekoná a konat nemůže, to ale snad ani nikdo nečekal.
Bravo za nadšenou recenzi šitou horkou jehlou, ve které se pocit z ještě horké nahrávky dokonale umocnil. Hlavně ať ti to johne vydrží :-)

Jarda P @ 27.10.2016 15:41:03
Já už jsrm verdikt učinil a nic se nezměnilo na tom,že pro mě VDDG končí deskou World Record.

john l @ 29.10.2016 09:55:34
Tři dny bez Do Not Disturb a začínají mě chybět, měl bych si je co nejdřív zase naordinovat. Čekal jsem větší humbuk kolem nové fošny praotců vytechnizované muziky, copak všichni jejich příznivci zůstali zakuklení v Pawn Hearts?

kamila @ 29.10.2016 11:33:05
johny jsi mi nahrál:), tento týden zazvonil švarný pošťák jen jednou a přinesl baliček, který obsahoval další cd Jethro Tull a hlavně nové dílo Hammillovců. Zběžně jsem ho už obrousila a přidávám se tu stanu obce, která je z desky nadšená. Díky bože za kvalitní zvuk, pestrost nápadů a hudební ztvárnění vůbec, mě jejich nová hudba příjemně oslovuje.

john l @ 29.10.2016 16:11:44
Zvuk desky se opravdu povedl, to je paráda a basa má instinkt zabijáka, nikdy ji nenazvučili dokonalej, uvidíš že s dalším pronikáním se ti bude postupně líbit ještě víc.

kamila @ 30.10.2016 07:27:17
Další poslech jsem riskla v hromadným dopravním prostředku a celkem to ušlo, mám totiž špatnou zkušenost:) Třeba Pawn Hearts a rachot autobusu jaksi neladí, jednou mě to hrozně vyprudilo a zařekla sem se, že Vandery jedině v klidu. Mám kámošku které tohle třeba vůbec nevadí.
První čtyři jsou boží, 6 a 7 mnohem tíž stravitelný, ale poslední dvě svou originalitou obhájí zlaté pozice.

08.10.2016 Ryback | #

Zajímavé album. Pojmu recenzi trochu jinak (na mě) a pokusím se album rozebrat skladbu po skladbě.

Chybí mi na něm mohutný zvuk Bantonových varhan, místo toho tady Hugh Banton hraje hodně na baskytaru (!), což je osvěžující změna, někdy je ta Hughova baskytara nástrojem, který je ve skladbách slyšet dokonce skoro nejvíc.

Aloft – úvodní skladba, rozjezd ve stylu vyklidněně zasněných Pink Floyd. Poté se to rozjede víc, ale Hammill se hlasově krotí, člověk si říká, že by se do toho mohl více opřít. Možná že až naživo, také (nebo hlavně) už ale prostě není nejmladší… Skladba spíš připomíná věci objevující se na Hammillových sólo výletech.
Mimochodem novinářské úvahy a otázky, jestli je tohle poslední album, se mi vůbec nelíbí… Jako by se Hammilla ptali a říkali mu: Seš starej, nechceš už umřít?…

Alfa Berlina – skladba je nostalgickou vzpomínkou na divoké koncertování VdGG v Itálii v roce 1972. Tato skladba má tu povědomou, emociální, posmutnělou náladu, která k VdGG a Hammillovi prostě tak nějak patří.

Room 1210 – skladba o často smutných pobytech v hotelových pokojích během koncertování, kterého si teda Hammill a kolegové užili až až. Z této skladby je také text: Do not disturb. Nápis objevující se na cedulkách, které se dávají na dveře hotelových pokojů. Hammill za klavírem i kytarou, Hugh zde hraje na basu i zajímavým nevandergraafovským způsobem na klávesy, které v melancholických posledních dvou minutách spíš připomínají harmoniku v nějaké šansonové písni…

Forever Falling – docela tvrdá skladba, na mě ale až moc přímočarý rock. Přece jen člověk očekává od VdGG trochu něco jiného: snad to nebude znít blbě, ale něco komplikovanějšího.

Shikata Ga Nai – výborná a jediná instrumentálka. Klidně bych si ji dokázal představit na Pawn hearts. Je znát a je potěšující, že na skládání skladeb se asi nejvíc v celé historii VdGG podílel i Hugh Banton. Dokonce ho i v rozhovorech o albu Peter Hammill pustil ke slovu ;-).

(Oh No, I Must Have Said) Yes – Hammill se do skladby opřel s elektrickou kytarou způsobem, že by i hodně tvrdí rockeři uznale a souhlasně přikyvovali vlasatými hlavami. Ovšem v necelé třetí minutě přichází jedno z největších překvapení na albu – skladba se na tři minuty změní v totální, nedivoký jazz (!). Hugh jazzuje na basu a Hammill klidně jazzově zpívá – v životě jsem nic takového od Hammilla neslyšel! Paráda a inovace v jeho tvorbě (nebo tvorbě VdGG)!

Brought to Book – překrásná kompozice. Melancholie si podává ruce s dojímavými emocemi tak, jak to umí jen Peter Hammill. Ve skladbě ale také nechybí typické hudební nekonvenční přechody, které připomínají vášnivé VdGG v sedmdesátých letech. Opět ale, trochu mi chybí to, že se Hammill víc hlasově neodvázal…

Almost the Words – jak album finišuje, skladby jsou jakoby lepší a lepší… Tohle je možná nejlepší kompozice alba. Silný hudební nápad, hodně posmutnělá nálada opět skladbu kropí jak voda z fontány… V páté minutě opět přijde hudební přechod, ve kterém překvapí Hughovy klávesy – vůbec nezní tak, jak jsme zvyklí. Zvuk je moderní, spíš připomíná legendu německé progresivní elektroniky Klause Schulzeho… Palec jednoznačně nahoru! No a v posledních dvou minutách se do toho konečně všichni pořádně opřou jak za mladých let, Banton si zařádí na varhanách jako by byl konec šedesátých let…

Go – jak jinak než citlivý, nádherný závěr alba. Hudebně to nepřipomíná ani Hammilla, ani VdGG, spíš nějakou klasickou varhanní hudbu, obohacenou Hammillovým zpěvem…

Díky Hammille, díky Bantone, díky Evansi. Já jsem sečteno podtrženo spokojen a udělali jste mi radost.

reagovat

kamila @ 08.10.2016 12:34:52
Huráááá, konečně podnětná recenze a konečně recenze na novou a zajímavou desku, kterou jsem pořád ještě neslyšela a tak si s velkou chutí přečetla tenhle report. Žádný Beatles po stý a o tom co všichni ví, žádný (pardón) děs-běs Olympic na sto a jeden způsob.
Díky pane Ryback. Na objednanou desku se těším ještě víc.

Balů @ 08.10.2016 13:27:53
Slyším tam i nálady z The silent corner... a to je pro mne moc dobře.
Dík za recku a těším se na desku ( do sbírky).

Ryback @ 08.10.2016 14:29:50
Děkuju Kamčo i Balů za reakce – upřímně potěšily ;-).
Tuším, že recenze/reakce na tohle album možná nebudou jednobarevně pozitivní, ale já mám prostě Hammilla už hrozně dlouho moc rád, přesto jsem se ale snažil být pokud možno objektivní a album jsem také nehodnotil po prvním, ale po několika posleších.
Mimochodem velice pozitivní recenze je i tady (v angličtině):
>> odkaz

PaloM @ 08.10.2016 17:41:43
"konečně recenze na novou a zajímavou desku, kterou jsem pořád ještě neslyšela".
To je výrok roka. Ako vie niekto, že je deska zaujímavá, keď ju ešte nepočul??
No prezradím vám, že ja som ju 2-3 krát počul celú. Hľadal som, čím ma zaujme. Našiel som únavu, ospalosť a nudu. Majú starci na to nárok, no platiť za toto CD nebudem.

kamila @ 08.10.2016 18:12:13
PaloM: mělo být--od zajímavé kapely, oprava

horyna @ 08.10.2016 18:48:58
Úplně po nich blázním, tak doufám že nebudu zklamán :-)

Ryback @ 08.10.2016 18:54:00
Zdravím PaloM – už jsme se neshodli u Altu ;-), ale v pohodě, tak to na světě chodí: sto lidí, sto chutí. Tebe to album nudí, mě ne… Jiné posluchače to album možná bude také nudit, jiné ne… To je normální; mě tu taky nic neříká x kapel/alb v podstatě mimo progrock, které tu jsou vychvalované...

b.wolf @ 10.10.2016 16:53:52
Říkal jsem si, s čím asi vyrukuje VDGG po instrumentálním Altu, snad to nebude jako v případě Yes. Není,nastesti. Jistě, Pawn hearts se nekoná, ani klasický Van der Graaf to není, ale stále je pořádný kus skvělé hudby, to bez debat. Ostatně Ryback to již napsal poměrně výstižně. S hodnocením jsem váhal, plná palba to určitě není, tři je ovšem málo, takže 4/5. A závěrem, jedná z desek, kde jsem o pořízení originálu neváhal ani vteřinu, nebo sekundu...

PaloM @ 08.06.2017 10:30:13
Smejem sa, čo som tu napísal "PaloM @ 08.10.2016 19:41:43".
Neuvážený výrok, dnes by som dal 4 hviezdy. A dojem sa postupne zlepšuje.

Ryback @ 08.06.2017 14:19:29
Palo, to je v pohodě a vlastně i normální :-). Mě některá alba chytnou hned a některá zrají celé roky. A jsem rád, že se ti album líbí víc.