Reakce na recenzi:

steve - @ 05.04.2018

Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.

Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.

Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.

Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.

Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.