Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 02.07.2020

Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.

S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.

Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.

Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.

Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.

Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.

Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.