Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.03.2017

S informací, že novou desku vychrlí The Mute Gods ani ne rok po svém debutním představení, jsem vůbec nepočítal. Ale když ke mně tato milá informace dorazila, tep se patřičně zrychlil (však to znáte) a člověka přepadla náhlá touha už už se do žhavého kotouče zakousnout.

Očekávání nebyla malá, vždyť první díl byl pro mne debutem roku a sympatická trojice jeho stvořitelů se okamžitě svou emočně silnou tvorbou nabourala mezi letité pardály z podobného hudebního teritoria. Nick Beggs je sympaťák s velice příjemným "Wilsonovským" kouzlem v hlase a jeho basové akordy znatelně šimrají po těle. Roger King působí velice smromně až introvertně a Marco to je pravý opak, člověk s energií v těle a jedinečným feelingem v rukou.

Po pár dnech, co je tedy deska pod střechou, napíši několik základních postřehů o naší vzájemné probíhající komunikaci :-) A hned z počátku musím říci že jsem zklamán! Po prvním poslechu bylo zklamání tak velké, že jsem těžce rozdýchaval ony okamžiky a přemýšlel, jestli jít vůbec dál společnou cestou. Samozřejmě, po třetím setkání se už řada věcí stala mnohem přehlednější a některé fragmenty za tu námahu rozhodně stály, ale...

Nechci kritizovat příliš brzo, ovšem vyhnout se tomu nelze. Předně tedy: z nahrávky je enormě cítit, jak moc kapela stála o to, posunout svůj výraz do jakési "své izolovanosti" a zbavit se wilsonovsko-porcupinovské nálepky i za cenu ztráty příjemné osobitosti, jež byla z debutní nahrávky patrná. Zvuk až příliš zhutněl a na několika místech (především v úvodu desky) se z něj stává neprodyšná hluková stěna.

První tři, vlastně čtyři skladby (jelikož na začátku stojí průměrné intro) disponují přehnaně drsnou zatěžkaností a deprimující temnotou, mají jen zanedbatelný potenciál něčím potěšit a podstatněji zaujmout. Zajímavá myšlenka je použita v tracku číslo deset, písni Hallelujah, která stojí a bohužel i padá na Beggsově rychlém a drsně zvýrazněném basovém přednesu, neustále se opakujícím a trvajícím dlouhých pět minut. Ten se ale absolutně míjí účinku - a to předpokládané originality (k níž byl předurčen) a spíše než zaujmout má tendence rozbolavět hlavu.

Naštěstí je tu spousta zajímavých míst, které desku "zachraňují". Krásná balada Early Warning, zvonivě poprocková, chutná a hitová skladba titulní, kvalitní prog opusy Window Onto the Sun a The Singing Fish of Batticaloa, ale i dvě interesantní instrumentální čísla Lament a dotažená ukázka hudebního fištronu The Andromeda Strain. V neposlední řadě (a stejně jako u debutu) se pak na konci vyjímá emocionální perla Stranger than Fiction.

Zkrátka a dobře mi deska připadá šitá horkou jehlou, nedotažená, málo invenční a v porovnání s debutem i méně nápaditá. Pro zanedbatelný odstup ji zatím nehodlám hodnotit, nebylo by to příliš fér, nejspíš ani přívětivě lichotivé a možná by mě to za pár týdnů mohlo mrzet.

Vcelku by mne zajímal názor a postoj ostatních kolegů kteří už tuto věc zajisté slyšeli (napadá mne Mayak, Antony, John l, Progjar, Alienshore i čtyřhvězdičkový Tomáš Rojt (vesměs ti, co žízní po nové hudbě). Vyvstalo mi totiž srovnání s nedávno zmiňovanými Disperse, kteří u mne také ne zcela naplnili vložená očekávání.