Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

Progrocková „supergroup“ se po svém vzniku v roce 2015 prezentuje druhým albem necelý rok po svém debutu. To může znamenat jediné – šuplíky hudebních nápadů Nicka Beggse jsou plné a spolu se zbývajícími členy Marco Minnemannem a Rogerem Kingem mají chuť tvořit a hrát dohromady i nadále. Už od počátku je cítit rychlejší tempo a poměrně hutný sound, který je tvořen především Beggsovými kytarami a rytmus udávajícími bicími Marco Minnemanna. Roger King se zpočátku drží spíše v pozadí, ale i tak si jeho klávesové vyhrávky vychutnáte. Na první poslech jsou určitě příjemným osvěžením v mírnějším tempu nahraná a skvěle zaranžovaná „Early Warning“, vícevrstevná „The Singing Fish of Batticaloa“ a instrumentálky „Lament“ a „The Andromeda Strain“. Nepřehlédnutelná je sugestivní „Window onto the Sun“ s výraznou melodií. Typickým znakem se stává téměř poprocková balada na závěr. Tentokrát tuto roli obstarává skladbička „Stranger than Fiction“. Mimochodem, všechny tři členy pojí dohromady koncertování se Stevem Wilsonem a Stevem Hackettem, což se zdá být výhodou z hlediska společného hudebního cítění a inspirace. Nebylo ale určitě jednoduché vyhranit se oproti domovským koncertním formacím, neboť uši hudebních kritiků i fanoušků jsou bystré a každou notu, která sklouzne k plagiátorství, tvrdě trestají. Originalita a kvalita byly tedy asi hlavními faktory při tvorbě tohoto alba. A budiž řečeno, že tato snaha vyzněla velmi sympaticky.
reagovat

horyna @ 23.06.2017 06:25:33
Ahoj Tome: s chutí jsem si tvou práci přečetl. Bohužel se na mém postoji k albu od onoho března vůbec nic nezměnilo. Album čeká na prodej (příhodnou dobu, než půjde z domu), párkrát jsem mu dal ještě šanci, ale dopadlo to vždy stejně. Sám vyzdvihuješ právě ty skladby, které jsou podle mne dobré (některé více) a ty katastrofální necháváš beze zmínky. Pro mne je skoro polovina absolutně neposlouchatelná. Dnes bych mu stále víc jak 1* nedal. Debut byl překvapivě silný, dvojka je nudná až otravná. Souhlasím se Slavem- do seba zahľadený progový opus. Ale samozřejmě ti zábavu s ním přeji a neupírám :-)

S informací, že novou desku vychrlí The Mute Gods ani ne rok po svém debutním představení, jsem vůbec nepočítal. Ale když ke mně tato milá informace dorazila, tep se patřičně zrychlil (však to znáte) a člověka přepadla náhlá touha už už se do žhavého kotouče zakousnout.

Očekávání nebyla malá, vždyť první díl byl pro mne debutem roku a sympatická trojice jeho stvořitelů se okamžitě svou emočně silnou tvorbou nabourala mezi letité pardály z podobného hudebního teritoria. Nick Beggs je sympaťák s velice příjemným "Wilsonovským" kouzlem v hlase a jeho basové akordy znatelně šimrají po těle. Roger King působí velice smromně až introvertně a Marco to je pravý opak, člověk s energií v těle a jedinečným feelingem v rukou.

Po pár dnech, co je tedy deska pod střechou, napíši několik základních postřehů o naší vzájemné probíhající komunikaci :-) A hned z počátku musím říci že jsem zklamán! Po prvním poslechu bylo zklamání tak velké, že jsem těžce rozdýchaval ony okamžiky a přemýšlel, jestli jít vůbec dál společnou cestou. Samozřejmě, po třetím setkání se už řada věcí stala mnohem přehlednější a některé fragmenty za tu námahu rozhodně stály, ale...

Nechci kritizovat příliš brzo, ovšem vyhnout se tomu nelze. Předně tedy: z nahrávky je enormě cítit, jak moc kapela stála o to, posunout svůj výraz do jakési "své izolovanosti" a zbavit se wilsonovsko-porcupinovské nálepky i za cenu ztráty příjemné osobitosti, jež byla z debutní nahrávky patrná. Zvuk až příliš zhutněl a na několika místech (především v úvodu desky) se z něj stává neprodyšná hluková stěna.

První tři, vlastně čtyři skladby (jelikož na začátku stojí průměrné intro) disponují přehnaně drsnou zatěžkaností a deprimující temnotou, mají jen zanedbatelný potenciál něčím potěšit a podstatněji zaujmout. Zajímavá myšlenka je použita v tracku číslo deset, písni Hallelujah, která stojí a bohužel i padá na Beggsově rychlém a drsně zvýrazněném basovém přednesu, neustále se opakujícím a trvajícím dlouhých pět minut. Ten se ale absolutně míjí účinku - a to předpokládané originality (k níž byl předurčen) a spíše než zaujmout má tendence rozbolavět hlavu.

Naštěstí je tu spousta zajímavých míst, které desku "zachraňují". Krásná balada Early Warning, zvonivě poprocková, chutná a hitová skladba titulní, kvalitní prog opusy Window Onto the Sun a The Singing Fish of Batticaloa, ale i dvě interesantní instrumentální čísla Lament a dotažená ukázka hudebního fištronu The Andromeda Strain. V neposlední řadě (a stejně jako u debutu) se pak na konci vyjímá emocionální perla Stranger than Fiction.

Zkrátka a dobře mi deska připadá šitá horkou jehlou, nedotažená, málo invenční a v porovnání s debutem i méně nápaditá. Pro zanedbatelný odstup ji zatím nehodlám hodnotit, nebylo by to příliš fér, nejspíš ani přívětivě lichotivé a možná by mě to za pár týdnů mohlo mrzet.

Vcelku by mne zajímal názor a postoj ostatních kolegů kteří už tuto věc zajisté slyšeli (napadá mne Mayak, Antony, John l, Progjar, Alienshore i čtyřhvězdičkový Tomáš Rojt (vesměs ti, co žízní po nové hudbě). Vyvstalo mi totiž srovnání s nedávno zmiňovanými Disperse, kteří u mne také ne zcela naplnili vložená očekávání.
reagovat

Antony @ 08.03.2017 09:16:54
U nových The MUTE GODS jsem ve fázi několikerého naposlouchávání. Zatím mám rozporuplné pocity, ale pozitivní mírně převažují. Nechám to usadit a pak napíšu víc.

Mayak @ 08.03.2017 11:39:22
Album som počul asi 4x hneď v dobe, ako sa objavilo, pocity z neho mám rozporuplné, to však neznamená, že sú majoritne negatívne.
Nevieme, v akom skladateľsko-emočnom rozpoložení boli traja kľúčoví hudobníci v čase nahrávania a čo a prečo vytiahol zo šuplíka zložených songov (hlavne Nick Beggs) práve v čase zostavovania tohto albumu.
A vôbec nechápem, prečo má prvý album Mute Gods hodnotenie autora recky 10/5 a druhý nulu (pokiaľ nešlo o nehodnotenie albumu). Žiadny zásadne dramatický rozdiel medzi oboma doskami nepočujem, necítim a nevnímam, len ma to utvrdzuje o nestabilite, prchavosti a teda nezmyselnosti hodnotenia hudby bodmi, číslami, hviezdičkami, či inými objektami ...

Progjar @ 08.03.2017 16:04:24
No môj názor je v zmysle - výborný materiál, šitý horúcou ihlou. Mali to proste nechať vyzrieť a nahrať niekedy v roku 2018 a ďalej.

alienshore @ 08.03.2017 21:52:28
tiež som celkom nepochopil poslanie tejto recenzie, ale dobre ...

album Tardigrades Will Inherit The Earth je rozporuplným dielom pre mňa, v podstate som to aj podvedome očakával, nedosahuje kvalít debutu pretože ten bol naprataný progovými hitmi a tu nie je ništ, teda až na dve výnimky a nimi sú:

- titulná skladba, ktorá znie ako keby Ramones v 80-tých rokoch začali hrať prog-rock, chutné ...

- Window Onto The Sun je jednoznačne najlepšia a najkrajšia vec, je opäť poznačená 80-tými rokmi a keďže milujem synthpop tak je to pre mňa to pravé orechové :-))) ...

vydať album s dvoma kvalitnými skladbami je na hlavu, v podstate je to typický do seba zahľadený progový opus ktorým sa ja vyhýbam veľkým oblúkom, fajn že skúšajú byť viac svoji, ale ocenil by som menej zbrklosti a viac nadhľadu pri tvorení ďalších albumov ...

horyna @ 09.03.2017 07:03:43
Děkuji všem za jejich názory. Jen jsem se chtěl ujistit, zda mi přes noc někdo nevymněnil ušiska:-) Ale vypadá to, že porucha nebude na straně přijímače, to spíš tam za kanálem La Manche povážlivě došli zajímavé nápady. Reakce tedy vesměs podobné, žádná převeliká spokojenost tu cítit není.
Tak moc jsem si byl novou deskou jistý, že pro tentokrát jsem vynechal nástřeli z netu a těšil se rovnou na celou nepoznanou kolekci. A jak to dopadlo. Nadšení z prvního alba vystřídalo kruté vystřízlivění. Škoda vyhozených zlaťáků. Ano, jakoukoliv hitovost deska postrádá, sebestřednost je teď zřejmě novým mottem kapely. Toto beru jako odstrašující příklad a pro příště do nové muziky s heslem důvěřuj, ale prověřuj. Neplatí pro staré zavedené pardály ťukající v brzské době na dveře, jako Hackettík, párplíci ...