Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.03.2012

Pověst výtečného irského kytaristy Garyho Moorea od konce osmdesátých let dosahovala úctyhodných rozměrů a na počátku devadesátých už byl žánrově rozkročen přes hardrock, jazzrock, blues rock až ke keltským folklorním vlivům a na koncertech dokazoval svoje jedinečné muzikantské vybavení nejenom jako autor a kytarista, ale i jako zpěvák. Pánové Ginger Baker a Jack Bruce se pokoušeli kontaktovat Erika Claptona, ale ten autorsky ponořen do své vlastní tvorby neprojevil výraznější zájem o aktivní spolupráci a tak se obě legendy obrátily na mladšího kolegu z branže. Gary Moore z toho byl nemálo zaskočen, protože stejně jako Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Jimi Hendrix Experince – tak i Cream patřili mezi jeho hudební ikony a po krátkém váhání (spíš z ostychu) nabídku přijal.
Výsledkem této spolupráce vzniklo album, které přitáhlo pozornost pamětníků, ale i tehdejší aktivní rockové generace, která cítila při elektrickém blues ty správné vibrace….. Řekl bych, že na tomto albu dojde k jakési reinkarnaci starých dobrých Cream, v syrovějším hávu, uvidíme…..

WAITING IN THE WINGS – syrový kytarový úvod z rozostřeným zvukem rozlamovaných akordů kytary a jemná preparace wah wah pedálem a máme zde první poctivou rockovou skladbu. Creamovský odér je nepřeslechnutelný, třebaže bicí znějí o něco moderněji, než v šedesátých letech a před mikrofonem je famózní Jack Bruce a jeho důrazné basové odstřelované tóny správně rezonují s elektrickou kytarou Garyho Moorea, který v mezihře vystřelí nádherně přímočaré a přehledné sólo. Mám možnost srovnávat, protože na podobném postu (v konkrétním creamovském repertoáru) jsem slyšet hrát jednak Phila Manzaneru, Clema Clempsona, ale i Vernona Reida….. každá zní jinak a každý svébytně….. Výborný nástup…..

CITY OF GOLD – kdo chce, tak v téhle skladbě uslyší zakletý odkaz skladby Standing At The Crossroad. Podvědomě tam slyším pracovat ty spodní proudy a i když je jinak skladba jinak konstruovaná, přesto se vliv téhle Johnsonovy klasiky nedá popřít a možná to ani tahle parta neměla v úmyslu. Komplexní sound a hutné základy jsou velmi přesvědčivé i s dravými kytarovými party. Bruce zpívá s velkým nasazením a velkým výrazem a je cítit, jak léta po boku Bakera zůstala vryty v jeho pojetí hry, třebaže prošel dalšími hudebními styly a proměnami…..

WHERE IN THE WORLD – elektroakustické kytary v playbacku zvoní a jsou svou naléhavostí velmi kompaktní a strhávají k soustředěnému poslechu. Před mikrofonem stojí Gary Moore a jeho naléhavý a výše položený hlas. Na bicí baterii hraje hostující Akrean Ahmur a také zde vnímám klávesový park Tommyho Eyreho – který má za sebou širokou praxi ve studiích a také členství v kapele Joe Cockera. Hlasy Moorea a Bruce se zde zajímavě spojují a vzniká zvláštní typ naléhavé balady, která se rozlévá prostorem, stejně jako kytarové sólo. Pečlivé aranžmá a melodická linka tvoří ve skladbě páteř celého harmonického pojetí a osloví vás svou podmanivostí. Řekl bych, že je to repertoárové odbočení jako obou členů Cream, tak i Moorea… a velmi příjemné!

CAN´T FOOL THE BLUES – syrové elektrické blues s razantnějším soundem je opět příležitostí pro pěvecký potenciál Garyho Moorea. Bluesová struktura je jasná a neděje se v ní nic, co bychom neznali, neslyšeli jinde a od jiných, ale interpretace je velmi přesvědčivá a patřičně emocionální. Moore opět v mezihře moduluje svoje elektrické tóny a nekompromisně solí jejich jiskřivé záblesky na všechny strany. Za nimi slyším přitlumené hammondky Tommyho Eyreho, jenom pro harmonickou soudržnost, Moore tuhle příležitost se ukázat nepustí a skladba stojí na jeho prezentaci za doprovodu výtečně seřízené rytmiky. Milovník blues určitě proto tomu spojení a pojetí nic nenamítne… Baker to doplňuje údery do činelů Avedis Zildjian, které se vedle Paistů zvýrazňují. Výborný model bluesrocku!

HIGH COST OF LOVING – Jack Bruce v plné kráse za mikrofonem i s výtečně modulovanými basovými tóny. Kvílivý tón Mooreovy kytary dokresluje v sestupech i v prokreslování jednotlivých nástupu svojí hru, kdy výtečně rozechvívá tón (možná jako „dravější Clapton“). Eyre na hammondky zezadu přizvukuje. Není ale regulérní člen kapely a tak prostor pro prezentaci mám přece jenom (asi smluvně) zúžen. Když trochu přivřete oči a nastražíte uši, tak zde ucítíte v zádech dotek creamovské skladby Strange Brew. Dělá to rozechvívaný kytarový tón a baskytarová linka, ale bicí nástroje jedou zcela po svém. Osobně mi to nevadí a naopak si říkám, dostat do skladby ducha minulých časů a přitom ji obléct do jiných šatů (řečeno eufemistickým pojetím) je také kus kumštu, o který se snaží hodně lidí, ale ne vždy se to podaří…

GLORY DAYS – další dravá rocková skladba. Musím opět pochválit vokální výkon, který je zde na famózní úrovni. Bruce a Moore se opět vzájemně prolínají a zase ten opar Cream v pozadí (White Room), krátký vstup na trubku zde učiní další host, Morris Murphy. Přesto se odvážím tvrdit, že skladba by obstála svým harmonickýum pojetím možná i v osmdesátých letech…. Třebaže dravé sólo Garyho Moorea a trubkové téma by se do nich asi až tak moc nehodilo…..

WHY DOES LOVE (HAVE TO GO WRONG?) – zase jsme u Cream – What Went Wrong na Disraeli Gears….. zas tady cítím ten odkaz a proměnu mollových akordů s durovými. V další fázi se ovšem skladba posouvá jiným směrem a pojetím a ten dotek minulosti nepřeslechnete…. Baker hraje umírněněji, šustí činely a hraje pomalé breaky. Skladba má jistou okázalost a majestátnost v interpretaci, což rozmělňují z pozadí klávesy a Moore výtečně mění barvy kytarových tónů. Je to pan kytarista, která nám ukazuje, jak se na to má jít. Hraje si s motivy, ale zároveň syrově zaexhibuje a jako soustruh se svými noži oboří do virtuálního kusu železa… radost poslouchat jak se orientuje v harmoniích a přitom používá svoje krabičky. Emocionální vyvrcholení skladby se odehrává ve famózních obrazech a moje vnímání hudby dosahuje na imaginární vrchol, když si představím, jak asi skladba musela znít naživo…..

NAKED FLAME – rhythm and blues v tom nejlepším světle. Pomalá drolená harmonická struktura a před mikrofonem stojí Gary Moore. „Obnažený plamen“ je podle mého názoru hodně případný název. Cítím jistý žár a pálení a přesto se nemohu odpoutat. Tommy Eyre s hammondkami je pojednou čitelnější a vytváří konkrétní pozadí. Krásná balada, při které se dá zvolna sunout partnerka po parketu tělo na tělo a přitom vnímat čisté aranžmá srozumitelné instrumentace. Kytara je ve skladbě v postavení nenápadného doprovazeče, ale v mezihře se skvěle propojuje s tremolem hammondek a Moore zde báječně rozechvívá tóny a přitom dokáže hrát subtilně, ale i drásavě s velkým výrazem, zatímco Bruce a Baker celkem poslušně dotvářejí rytmické základy bez nějakých překvapivých breaků a attacků. Výrazné vybočení od dramaturgie alba…

I WONDER WHY (ARE YOU SO MEAN TO ME?) – a v závěrečné skladbě jsme opět na bluesrockové platformě. Cválavý rytmus a Moore jako zpěvák a kytarista jedno jsou a pohrávají si v černošském pojetí s tématem, kde máme naservírované šťavnaté kytarové party a hammondkové tlumené a sekané akordické nástupy. Bruce zde výtečně domodelovává basovou linku a výtečně se napojuje na Bakerovu baterii. Dravé, živočišné, divoké, ohnivé a nespoutané blues od začátku až do konce…..

Tahle parta ale bohužel dlouho nevydržela. Škoda, už bylo po revoluci a jezdily k nám kapely z Británie celkem dost často a na tuhle partu jsem se těšil....
Třebaže jsem viděl výtečné koncertní záznamy, které zachycovaly Bakera, Bruce a Moorea naživo a demonstrovaly nejen další předělávky creamovského materiálu, hrané s ještě větší razancí a dravostí, nakonec Moore nesnesl vůkolní tlak, protože byl přímo a nepřímo řadou novinářů, ale i pamětníků srovnáván s Claptonem, což mu vůbec jako aktivnímu hudebníkovi nesedělo a také ho to znervózňovalo a tak z dalšího projektu vycouval a začal se připravovat na album coverů z repertoáru Fleetwood Mac šedesátých let.
Album mě uchvátilo. Pravda, nepřináší asi nic, co bychom už neznali a neslyšeli, ale způsob pojetí, razantní hra, maximální odevzdanost a přehledná aranžmá doplněná výtečnou instrumentací a pěveckými výkony mě „nutí“ dát plný počet hvězdiček.